Zkoumání významu Jana 15

Kapitola patnáctá

---

Vinný kmen a větve

---

1. Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař.

2. Každou ratolest ve Mně, která nepřináší [ovoce], odřezává; a každou, která přináší [ovoce], ořezává, aby přinášela [více] ovoce.

3. Už jste čistí skrze slovo, které jsem k vám promluvil.

4. Zůstaňte ve mně a já ve vás; jako ratolest nemůže přinášet [ovoce] sama od sebe, nezůstane-li ve vinném kmeni, tak ani vy nemůžete, nezůstanete-li ve mně.

5. Já jsem vinný kmen, vy [jste] ratolesti; kdo zůstává ve mně a já v něm, ten přináší [mnoho] ovoce, neboť beze mne nemůžete nic dělat.

6. Kdo nezůstává ve mně, je vyvržen jako ratolest a uschne; sbírají je a házejí [je] do ohně a shoří.

7. Jestliže jste zůstali ve mně a mé výroky zůstaly ve vás, budete žádat, cokoli chcete, a stane se vám.

8. V tom je můj Otec oslaven, že přinášíte [hojné] ovoce a stanete se mými učedníky.

---

Poselství předchozí kapitoly bylo především poselstvím útěchy a útěchy. Počínaje ujišťujícími slovy: "Ať se vaše srdce netrápí", Ježíš svým učedníkům řekl, že jim připraví místo, že Duch svatý bude s nimi a že jim dá svůj pokoj. To byly některé z mnoha slibů a ujištění, které Ježíš pronesl na začátku své řeči na rozloučenou. Ježíš jim také řekl: "Věříte v Boha. Věřte také ve mne" (Jan 14:1). Přestože se jejich srdce trápilo, Ježíš své učedníky povzbuzoval, aby v něj věřili, důvěřovali mu a měli v něj víru.

Ačkoli je víra základem, musí být něčím víc než pouhou vírou. Skutečná víra se musí projevovat v našem životě, zejména ve skutcích láskyplné služby. Jinak je jako nezaseté semínko. Nikdy nedojde svého naplnění. Proto když Ježíš uzavírá první část své řeči na rozloučenou, říká svým učedníkům: "Vstaňte, pojďme odtud" (Jan 14:31). Těmito slovy Ježíš nabádá své učedníky, aby nejen odpočívali ve víře, ale aby povstali a tuto víru proměnili v plodné činy. Jak Ježíš říká v dalším verši: "Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest, která ve mně nenese ovoce, odřezává; a každou ratolest, která nese ovoce, prořezává, aby nesla více ovoce" (Jan 15:1-2). ¹

Obraz vinice je důležitý. Každý rok, těsně před začátkem dalšího vegetačního období, prochází vinici vinař, který nejprve odstraňuje odumřelé větve a poté prořezává ty živé, aby přinášely více ovoce. Stejně jako je třeba každoročně vyčistit vinici, aby mohl začít nový růst, má slovo, které Ježíš pronesl, očistný účinek na jeho učedníky. Jak Ježíš říká: "Už jste čistí skrze slovo, které jsem k vám mluvil" (Jan 15:3).

Ježíš učil své učedníky mnoha věcem. Naučil je, že v životě jde o víc než o sobecké ambice a materiální zisk. Učil je o nebeském království a o věcech, které jim brání ho zažít. A co je nejdůležitější, naučil je, že pravá víra spočívá ve víře v Boha a v dodržování přikázání. Stručně řečeno, vědí, co mají dělat. V tomto ohledu jsou "čistí".

Ale pokud má jejich život přinášet ovoce, musí si Ježíšovo učení vzít k srdci a žít podle něj. Právě v konání, nejen v myšlení, zůstanou učedníci spojeni s Ježíšem. Jeho láska, moudrost a moc budou proudit do nich a skrze ně, jako míza vinného kmene proudí do větví. Jak jim Ježíš říká: "Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže přinášet ovoce, nezůstane-li ve vinném kmeni, tak ani vy nemůžete, nezůstanete-li ve mně" (Jan 15:4). ²

U Matouše, Marka a Lukáše mluví Ježíš o "plodu vinné révy" při podávání svaté večeře. V každém z těchto prvních tří evangelií Ježíš říká svým učedníkům: "Od této chvíle nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do onoho dne, kdy ho budu s vámi pít nový v království svého Otce." (Matouš 26:29; viz také Marek 14:25 a Lukáš 22:18). V evangeliu podle Jana však Ježíš neříká nic o tom, že by měl v budoucnu v Otcově království pít ovoce vinné révy. Místo toho Ježíš svým učedníkům říká: "Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten ponese hojné ovoce. Neboť beze mne nemůžete dělat nic" (Jan 15:5).

To nejsou slova obyčejného člověka, nebo dokonce vysoce vyvinutého člověka. Jsou to slova Toho, který řekl: "Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne" (Jan 14:6). To jsou slova toho, který řekl: "Kdo viděl mne, viděl Otce" (Jan 14:9). To jsou slova toho, který řekl: "Protože já žiji, budete žít i vy" (Jan 14:19).

Ježíš pak přidává toto varování: "Kdo nezůstane ve mně, je vyvržen jako ratolest a uschne; sbírají je a házejí do ohně a shoří" (Jan 15:6). Doslova to zní jako hrozba věčného trestu v pekelném ohni. Hlouběji však věta "sebráni a vhozeni do ohně a spáleni" odkazuje na život, který hoří sobeckými touhami. To zahrnuje "hoření" žádostivostí, "hoření" hněvem, "spálení", když není po našem, a pocit "vyhoření", protože nespočíváme v Pánu. To je duchovní význam slova "pekelný oheň". ³

Odumřelé větve jsou sice vhodné na palivové dříví, ale nemohou nést ovoce. Ani my nemůžeme, pokud nejsme spojeni s Pánem. V tomto ohledu podobenství o vinném kmeni a ratolestech varuje před životem, který je zaměřen pouze na sledování světských ambicí a uspokojování sobeckých tužeb. I když se zdá, že jsme vysoce produktivní, pokud v našem úsilí není Pán, jsme mrtvé ratolesti. Proto Ježíš přirovnává toto úsilí k větvi, která je odříznuta od stromu a vhozena do ohně. ⁴

Toto podobenství není jen důrazným varováním před horečnou honbou za světskými ambicemi bez spočinutí v Bohu. Je to také varování před zahálkou. Slovo sice učí, že v nebi si odpočineme od své práce, ale neznamená to, že bychom měli být nečinní. Znamená to pouze, že bychom měli odpočívat v Bohu, a ne pracovat ze sebe, ať už děláme cokoli. V tomto podobenství, stejně jako na mnoha jiných místech, Ježíš své učedníky nepovzbuzuje k nečinnosti, ale spíše k plodnosti. Je to proto, že nebeská radost spočívá v užitečnosti. Je to místo i stav mysli, kde Bůh působí v nás a skrze nás, abychom přinášeli ovoce. ⁵

---

“Můj otec je vinař"

---

Když se Ježíš označuje za pravý vinný kmen, mluví o svém Otci jako o vinaři. Úkolem vinaře je pečovat o vinici a starat se o to, aby réva byla v co nejlepším zdravotním stavu, a tím zajišťovat, že bude i nadále přinášet ovoce. To zahrnuje pravidelné odřezávání odumřelých větví a prořezávání dobrých větví, aby mohly přinášet více ovoce.

V našich životech je třeba odřezávat zlé touhy a falešné představy, protože v nich není život od Pána. Jsou to prostě mrtvé větve. Nenávist, pomsta a krutost jsou jedny z mrtvých větví, které je třeba odříznout a spálit v ohni.

Současně mohou existovat i užitečné touhy a myšlenky, které je třeba prořezat. Například je normální cítit hrdost na dobré věci, které děláme. Po cestě si však můžeme začít uvědomovat, že v užitečném úkolu je vnitřní radost bez ohledu na to, zda jsme za to, co děláme, odměněni nebo uznáni. Nakonec začneme vidět a chápat, že veškeré dobro pochází pouze od Pána, že je to Pán v nás, kdo koná dobro, a je i v radosti, kterou pociťujeme. V tomto stavu už nejde o pýchu, uznání nebo odměnu. Místo toho pokorně říkáme: "Děkuji ti, Pane!". ⁶

---

Regenerace a oslavení

---

Proces odstraňování odumřelých větví a prořezávání těch dobrých tedy souvisí s naší regenerací. Cokoli je v nás neužitečné, tedy ty touhy a myšlenky, které vedou do slepé uličky, Pán milosrdně odstraní. A cokoli, co je v nás užitečné nebo má potenciál, Pán prořeže, abychom mohli dále růst v užitečné a plodné jedince.

To platí i pro Pánův proces oslavování. V Jeho případě byly odumřelými větvemi sklony ke zlému všeho druhu, které zdědil svým lidským narozením. V průběhu Jeho života bude třeba tyto sklony odřezávat jako odumřelé větve. V tomto ohledu Mu každý útok pekel umožnil vypořádat se s dalším aspektem tohoto dědictví, postupně odkládat každou faleš a každý sklon ke zlu, aby je mohl nahradit božstvím, kterým byla Jeho vlastní duše. ⁷

Je však třeba zdůraznit, že Ježíšův proces oslavení není zcela totožný s naším procesem regenerace. V Ježíšově případě mu božská láska v něm, kterou nazýval "Otec", umožnila zvítězit v každém boji s pokušením. Právě z této božské lásky, která byla jeho duší, byl Ježíš schopen přijímat božské vjemy, které mu dávaly schopnost rozlišovat mezi lží a pravdou, zlem a dobrem.

Díky těmto božsky daným vjemům ze svého nitra se Ježíš dokázal neustále oddělovat od toho, co bylo zlé a falešné, a zároveň přijímat to, co bylo dobré a pravdivé. To dělal po celý svůj život, dokonce až na kříž. Byl to proces řezání a prořezávání, který mohl probíhat pouze díky vnímání božské pravdy, jež v něm proudilo z božské lásky. Proto Ježíš říká: "Můj Otec je vinař". ⁸

Na rozdíl od Ježíše nemáme božskou duši. Spíše máme duši, která je určena k přijímání toho, co k nám proudí od Boha prostřednictvím jeho Slova. Nejsme vinný kmen a nejsme vinař. Jsme pouze ratolestmi, které přijímají to, co do nich proudí od Boha, abychom mohli nést ovoce. Dokud zůstáváme v Něm a On zůstává v nás, bude do nás proudit Jeho pravda a Jeho dobrota s rozlišovací schopností a mocí, abychom zvítězili v bojích s pokušením, kterým budeme nevyhnutelně čelit.

Výsledkem bude, že zlo a faleš, které nám tak dlouho bránily v pokroku, budou odříznuty a vše, co je v nás dobré a pravdivé, bude prořezáno - tedy dále rozvíjeno -, abychom se mohli stát ještě plodnějšími. Jak říká Ježíš: "Zůstanete-li ve mně a mé výroky zůstanou ve vás, budete prosit o cokoli budete chtít, a stane se vám to" (Jan 15:7).

---

“Budete mými učedníky."

---

Cílem je tedy přinášet ovoce. Nikdo z nás nemůže přinášet ovoce. To může udělat pouze Pán. Pokud však zůstaneme spojeni se zdrojem, můžeme "nést" ovoce, podobně jako větve stromu slouží jako součást procesu nesení ovoce. V míře, v jaké to děláme, oslavujeme našeho Otce v nebesích. Jak říká Ježíš: "Tím je oslaven můj Otec, že nesete hojné ovoce" (Jan 15:9). Sloužit druhým z milujícího srdce skrze pravdu, kterou nám dal Ježíš, je to, co přináší slávu Bohu. K tomu patří i to, že práci svého povolání vykonáváme upřímně, poctivě a svědomitě. Tak přinášíme ovoce. ⁹

K tomu Ježíš dodává slova: "Tak budete mými učedníky." Je to potřetí v tomto evangeliu, kdy Ježíš mluví o tom, co je třeba k tomu, abyste byli jeho učedníky. Poprvé to bylo v osmé kapitole, kdy Ježíš řekl: "Zůstanete-li v mém slově, jste opravdu mými učedníky. A poznáte pravdu a pravda vás osvobodí" (Jan 8:31-32). Zde je kladen důraz na nápravu chápání. Jde o pravdu.

Druhá příležitost je ve třinácté kapitole, hned poté, co Ježíš umyl učedníkům nohy. Tehdy jim Ježíš řekl: "Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým" (Jan 13:35). Zde je kladen důraz na rozvoj nové vůle. Jde o lásku.

A nyní, v patnácté kapitole, se Ježíš opět vrací k tématu, co je třeba k tomu, aby byl člověk učedníkem. "Tím je oslaven můj otec," říká. "Že ponesete hojné ovoce: tak budete mými učedníky" (Jan 15:8). Zde je kladen důraz na setrvání v Pánu, abychom mohli vést užitečný život. Jde o službu.

Učedníky se tedy stáváme tehdy, když se v nás spojí Pánova pravda a Pánova láska, abychom mohli "přinášet ovoce" v nějaké formě užitečné služby. ¹⁰

---

Praktická aplikace

---

Často se říká, že byste si měli "věřit", "věřit si" a "následovat své srdce". I když to mohou být povzbudivá tvrzení, pokud vynechají Boha, mohou to být prázdné fráze. To proto, že naše "srdce", je-li ponecháno samo sobě a bez vedení pravdou, si vytvoří vlastní racionalizace, aby ospravedlnilo vše, po čem naše nižší přirozenost touží. Právě z tohoto důvodu Ježíš říká: "Zůstanete-li ve mně a mé výroky zůstanou ve vás, budete prosit o cokoli budete chtít, a stane se vám to" (Jan 15:7). V takovém případě - když jsou v nás Ježíšovy výroky - můžeme následovat své srdce a jeho touhy. Jak je psáno v hebrejských písmech: "Důvěřujte Hospodinu a čiňte dobro ... a on vám dá touhy vašeho srdce" (Žalmy 37:3-4). V praxi tedy buďte opatrní při přijímání výroků, které nesouvisejí s vinným kmenem. Jak říká Ježíš: "Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti..... Beze mne nemůžete dělat nic" (Jan 15:5).

---

Milujte se navzájem

---

9. Jako Otec miloval mne, tak jsem i já miloval vás; zůstaňte v mé lásce.

10. Budete-li zachovávat má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstal v jeho lásce.

11. To jsem vám řekl, aby ve vás zůstala má radost a [aby] vaše radost byla naplněna.

12. To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.

13. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí duši za své přátele.

14. Jste mými přáteli, když budete dělat všechno, co vám přikážu.

15. Už vás nenazývám služebníky, neboť služebník neví, co dělá jeho pán, ale nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce.

16. Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás a postavil jsem vás, abyste šli a přinášeli [ovoce] a vaše ovoce zůstalo, aby vám dal, o cokoli budete Otce prosit v mém jménu.

17. To vám přikazuji, abyste se navzájem milovali.

---

Ježíšovo učení o vinném kmeni a ratolestech je mocnou připomínkou toho, že chceme-li nést ovoce, musíme zůstat spojeni s vinným kmenem. V této další části promluvy. Ježíš podrobněji popisuje, co je třeba k tomu, abychom zůstali spojeni s vinným kmenem. Říká: "Jako mě miloval Otec, tak jsem i já miloval vás; zůstaňte v mé lásce. Budete-li zachovávat má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce" (Jan 15:9-10).

Klíčem k tomu, abychom zůstali spojeni s vinným kmenem, je tedy zachovávat přikázání - a to z lásky. "Budete-li zachovávat má přikázání," říká Ježíš, "zůstanete v mé lásce." Díky tomu budeme prožívat plnost radosti. "To jsem vám řekl," říká Ježíš, "aby ve vás byla má radost a aby vaše radost byla plná" (Jan 15:11). Aby se Ježíš ujistil, že učedníci pochopili, co je třeba, aby zůstali spojeni s vinným kmenem, opakuje svůj pokyn. Říká: "Toto je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás" (Jan 15:12).

Přesně to řekl Ježíš svým učedníkům poté, co jim umyl nohy. Zde to znovu opakuje. K tomu přidává následující slova: "Nikdo nemá větší lásku než položit život za své přátele" (Jan 15:13).

Slovo, které je zde přeloženo jako "život", je ve skutečnosti psychēn (ψυχὴν), což lze přeložit také jako "duše", "mysl" nebo "duch". Tím se dostáváme hlouběji. Naznačuje, že "položení života" se netýká pouze položení života na fyzickém bojišti. Jsme povoláni také na duchovní bojiště, kde odkládáme každou negativní emoci a sobeckou připoutanost. To může mimo jiné zahrnovat nenávist, zášť, sebelítost, závist, pohrdání a strach.

Obecně řečeno, položit svůj život znamená dobrovolně podřídit lásku k sobě a světu, která se nám zdá velká, mnohem větší lásce - lásce k Bohu a lásce k bližnímu. To znamená "položit život za své přátele". Neexistuje větší láska.

Ježíš pak říká: "Jste moji přátelé, když budete dělat všechno, co vám přikážu" (Jan 15:14). Náš vztah s Bohem začíná prostou poslušností. Ale přijde čas, kdy už nebudeme dělat to, co nám Bůh přikazuje, jen z poslušnosti. Spíše začínáme chápat. Vidíme důvody v Božích slovech. Dává nám to smysl. Proto Ježíš říká: "Už vás nenazývám služebníky, neboť služebník neví, co dělá jeho pán. Ale vás jsem nazval přáteli, neboť všechno, co jsem slyšel od svého Otce, jsem vám dal poznat" (Jan 15:15). ¹¹

Jak náš duchovní vývoj pokračuje, začínáme vidět nejen rozumnost Ježíšových slov, ale také dobrotu v jeho pravdě, zejména když tuto pravdu aplikujeme na svůj život a zažíváme vnitřní změny, které se dostavují. Jak rosteme v lásce k Bohu a druhým, projevuje se tato láska v našem životě jako užitečná služba. Tehdy si uvědomíme, že celý tento proces - od poslušnosti, přes porozumění až po lásku - byl Pánovým dílem, a ne naším vlastním. Jak říká Ježíš v dalším verši: "Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a aby vaše ovoce zůstalo" (Jan 15:16). ¹²

I když se zdá, že jsme si Boha vybrali, ve skutečnosti byl Bůh vždy přítomen a tiše a jemně naléhal, abychom ho přijali. Po celou dobu to byl Pán, kdo tento proces nejprve inicioval a pak nás jím vede. Tajně, aniž bychom si to uvědomovali, v nás Pán působí po celý náš život. V našem nejranějším dětství a mládí nám Pán dával příležitosti milovat rodiče, vychovatele, učitele, sourozence a kamarády na hraní. Takto si nás "vyvolil" ještě dříve, než jsme si my vyvolili Jeho. ¹³

V nejlepších stavech jsme se těšili, když jsme rodičům udělali radost, ať už jsme jim nakreslili obrázek, pomohli nakrmit domácí zvířata nebo zametli podlahu v kuchyni. Možná byly i chvíle, kdy jsme soucítili s druhými, s radostí se dělili o své hračky nebo pokorně pronášeli požehnání před jídlem. Možná jsme také zažili chvíle, kdy jsme se cítili milováni a chráněni, například když jsme seděli rodičům na klíně a poslouchali pohádku, nebo když jsme se na procházce drželi prarodičů za ruku, nebo když jsme usínali v náručí matky, zatímco nám zpívala ukolébavku nebo se modlila. Tyto něžné dojmy se nikdy neztratí. Ve skutečnosti mohou zůstat navždy. ¹⁴

Tyto požehnané stavy, které mohou zůstat navždy, můžeme jednoduše nazvat "ostatky". Neměli bychom si to však plést s běžnějším termínem, který označuje zbytky jídla, starobylou relikvii nebo tělo zemřelého zvířete či člověka. V nejvyšším a nejsvětějším smyslu se výraz "ostatky" vztahuje na každý stav dobra a pravdy v nás - stavy, které nám byly dány zdarma jako dětem a nemluvňatům, stavy, které v nás Pán podivuhodně uchovává a které zůstanou po celý náš život. Díky nim se stáváme schopnými přijímat pravdu od Pána. ¹⁵

Jako děti jsme tyto stavy přijímali svobodně. Přichází však čas, kdy musíme požádat o přijetí těchto láskyplných stavů a vlastností, které je podporují, abychom mohli nadále přinášet ovoce. Proto Ježíš říká: "O cokoli budete Otce prosit ve jménu mém, dá vám" (Jan 15:16). ¹⁶

Pánovo "jméno" jsou jeho vlastnosti s námi. Abychom si však tyto vlastnosti osvojili, musíme je vědomě praktikovat, dokud se nestanou naší novou přirozeností - nebo takříkajíc druhou přirozeností. Právě z tohoto důvodu Ježíš uzavírá tuto část řeči často opakovaným napomenutím: "Toto vám přikazuji, abyste se navzájem milovali" (Jan 15:17).

---

Praktická aplikace

---

V této části řeči na rozloučenou se často opakuje příkaz milovat se navzájem. Pouze neustálým praktikováním vzájemné lásky se může Pánova láska stát součástí naší nové, vyšší přirozenosti. I když můžeme mít tendenci věřit, že jsme "v podstatě dobří lidé", je tomu tak jen proto, že nás Pán od narození obdařil zbytky dobra a pravdy. Tyto dary se však nestávají naší součástí, dokud je vědomě a neustále nepoužíváme. V praxi proto využijte každé příležitosti k tomu, abyste jednali podle láskyplných myšlenek a záměrů. Abyste si při tom pomohli, vzpomeňte si na své "zbytky" - požehnané stavy, které jsou ve vás uloženy. Mohou to být například chvíle, kdy jste spontánně milovali své rodiče, pečovatele a přátele, chvíle, kdy jste se cítili milováni, opečováváni a chráněni, a chvíle, kdy jste měli pocit Boží přítomnosti ve svém životě. Vyvolání konkrétních vzpomínek bude užitečné. Naplňte se těmito úvahami a pamatujte, že tyto stavy byly předzvěstí nebeské radosti, kterou budete prožívat pokaždé, když budete praktikovat Ježíšův příkaz "milujte se navzájem".

---

"Nenáviděli mě bez příčiny"

----

18. Jestliže vás svět nenávidí, vězte, že mě nenáviděl před vámi.

19. Kdybyste byli ze světa, svět by miloval své; ale protože nejste ze světa, ale já jsem si vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí.

20. Pamatujte na slovo, které jsem vám řekl: 'Služebník není větší než jeho pán. Jestliže pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás; jestliže zachovávali mé slovo, budou zachovávat i vaše.

21. Ale to všechno vám budou dělat kvůli mému jménu, protože neznají toho, který mě poslal.

22. Kdybych nepřišel a nemluvil k nim, neměli by hřích, ale teď nemají záminku ke svému hříchu.

23. Kdo mě nenávidí, nenávidí i mého Otce.

24. Kdybych mezi nimi nečinil skutky, které nikdo jiný nečinil, neměli by hřích; nyní však viděli i nenáviděli mne i mého Otce.

25. Ale [to se stalo], aby se naplnilo slovo, které je napsáno v jejich Zákoně: 'Nenáviděli mě bez příčiny.

---

Když Ježíš začal svou řeč na rozloučenou, bylo jeho poselství plné slov útěchy a ujištění. Poté pokračoval v nabádání svých učedníků, aby zůstávali v něm, podobně jako ratolest musí zůstat ve vinném kmeni, aby mohla nést ovoce. Řekl jim také, že způsob, jak s ním zůstat spojeni, je zachovávat jeho přikázání a zejména milovat jeden druhého.

To vše jim Ježíš říká s vědomím, že na něj i na jeho učedníky čekají velké těžkosti. Proto jim Ježíš říká: "Jestliže vás svět nenávidí, víte, že mě nenáviděl před vámi" (Jan 15:18). Ježíš doslova říká, že budou lidé, kteří budou učedníky nenávidět kvůli jejich ochotě následovat ho a hlásat jeho poselství. Historie skutečně zaznamenala, že mnoho křesťanů trpělo krutým pronásledováním. Například Štěpán, jeden z prvních Ježíšových následovníků, byl ukamenován (viz. Skutky apoštolů 7:56-60), Jakub, Janův bratr, byl popraven mečem (viz. Skutky apoštolů 12:2), Petr byl uvězněn (viz Skutky apoštolů 12:3-6), a Jan byl vyhnán na ostrov zvaný Patmos (viz. Zjevení Janovo 1:9).

Na hlubší úrovni Ježíš mluví o vnitřním pronásledování, které budeme zažívat, když se budeme snažit žít podle své víry v Něho a v Jeho učení. Boj o překonání našich zděděných a získaných sklonů ke zlu nebude snadný. Každý krok v našem postupu vzhůru se setká se stejnou a protichůdnou tendencí srazit nás zpět dolů. Čím více jsme si zvykli na své destruktivní pocity, myšlenky a chování, a dokonce je normalizovali, tím těžší bude vymanit se z jejich sevření. Světské touhy a znehybňující pochybnosti budou bojovat proti duchovním aspiracím a víře v Boha.

Ježíš však své učedníky ujišťuje, že dokud ho budou následovat, tyto touhy a pochybnosti je ovládat nebudou. Přesto budou stále čelit odporu. Jak říká Ježíš: "Kdybyste byli ze světa, svět by miloval své; ale protože nejste ze světa, ale já jsem si vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí" (Jan 15:19).

Ježíš jim pak připomíná své předchozí učení, když k nim mluvil o tom, proč jim chtěl umýt nohy. Ještě jednou, ale v novém kontextu, Ježíš říká: "Služebník není větší než jeho pán" (Jan 15:20; viz také Jan 13:16). V předchozím kontextu Ježíš říkal, že když jim on, jejich Pán a učitel, byl ochoten umýt nohy, měli by být ochotni umývat nohy jeden druhému. V tomto novém kontextu Ježíš říká, že pokud má být pronásledován On, měli by jeho učedníci pochopit, že budou pronásledováni také. Jak říká Ježíš: "Když pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás" (Jan 15:20).

Stejně jako je Ježíš pronásledován pro pravdu, kterou přišel učit, budou pronásledováni i učedníci. Pronásledování však probíhá jak na vnější, tak na vnitřní úrovni. Navenek se objeví lidé, kteří budou zuřivě vystupovat proti tomu, co učedníci říkají, stejně jako zákoníci a farizeové vystupovali proti Ježíšovi a spřádali plány na jeho zabití. Zároveň bude existovat i vnitřní odpor zlých duchů, kteří nenávidí pravdu. Koneckonců, když na ně zazáří světlo pravdy, zlí duchové buď utečou jako o život, nebo se budou krutě bránit a snažit se toto světlo uhasit. Jak se píše na začátku tohoto evangelia: "Každý, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nechce vyjít na světlo ze strachu, že jeho skutky budou odhaleny" (Jan 3:20). ¹⁷

Ježíš k tomu dodává, že "jestliže zachovali mé slovo, zachovají i vaše" (Jan 15:20). Zatímco ti, kdo pravdu nenávidí, budou tvrdě pronásledováni, ti, kdo pravdu milují, ji budou také vděčně přijímat. To platí nejen ve vnější rovině našeho života, ale také v rovině vnitřní. Jsou v nás stavy, které se budou radovat z toho, že slyší pravdu. Bude sloužit k výživě, posílení a udržení všeho, čemu jsme v hloubi srdce uvěřili, že je pravdivé. Když dobré semeno padne na dobrou půdu, přinese dobré ovoce.

Tato vnitřní dobrota, jak jsme se již zmínili, je darem od Pána zvaným "ostatky". Je nám darována zdarma v dětství a v nejranějších letech, abychom byli schopni přijmout pravdu, když k nám přichází. V průběhu našeho života jsou i jiné okamžiky, kdy se hluboce zakořeněné zbytky dobroty probouzejí a tajně se do nich vkládají nové zbytky, zejména související s pochopením pravdy. ¹⁸

Tyto pozůstatky neboli svaté dojmy se dávají zdarma a nikdy se neodebírají. Ať už je nazýváme jménem milosrdenství, milosti, lásky, soucitu nebo něhy, všechny jsou "jménem Páně" - jsou to vlastnosti a rysy Boha s námi. I v těch nejzkaženějších jedincích stále zůstávají. Bohužel v sobě tyto něžné vlastnosti potlačili do takové míry, že v nich ostatky prakticky neexistují.

Zbaveni lásky nenávidí Boží jméno - tedy Boží vlastnosti. A jsou odhodláni pronásledovat každého, kdo se s nimi odváží sdílet pravdu. Když Ježíš mluví o tomto stavu, říká svým učedníkům: "Ale to všechno vám budou dělat kvůli mému jménu, protože neznají toho, který mě poslal" (Jan 15:21).

Ježíš říká svým učedníkům, že zkažení lidé nevědí a ani nechtějí vědět, co je pravda, co je láska a kdo je Bůh. Právě to má Ježíš na mysli, když říká: "Neznají toho, který mě poslal." Tak tomu bylo po celou dobu Ježíšova působení. Kdykoli Ježíš svými slovy a činy zjevil svou božskou podstatu, zákoníci a farizeové se proti němu ostře postavili. Když Ježíš odpouštěl hříchy, obviňovali ho z rouhání. Když Ježíš uzdravoval nemocné, obviňovali ho, že pracuje v sobotu. Nic, co Ježíš řekl nebo udělal, je nemohlo přesvědčit.

Proto nyní Ježíš říká: "Kdybych nepřišel a nemluvil k nim, neměli by hřích, ale teď nemají žádnou výmluvu pro svůj hřích" (Jan 15:22). Zákoníci a farizeové prostě nechtěli věřit tomu, co jim Ježíš říkal, ani je nedojímaly jeho zázračné schopnosti. Jejich nenávist k pravdě i k lásce, z níž pochází, byla příliš silná. Jak říká Ježíš: "Kdo mě nenávidí, nenávidí i mého Otce" (Jan 15:23).

V doslovném smyslu mluví Ježíš o zákonících a farizeích, kteří ho nenáviděli, protože jeho slova a činy odhalovaly jejich pokrytectví a zkaženost. Před Ježíšovým příchodem si udržovali svou moc a udržovali lidi ve strachu díky svému rigidnímu výkladu Písma, zejména díky tomu, že Boha líčili jako rozhněvaného, trestajícího a pomstychtivého.

V celém tomto evangeliu Ježíš velmi jasně poukazuje na zkaženost zákoníků a farizeů. Po celou dobu jim také předkládá pravdu, kterou však nechtějí slyšet. Nikdo z nás samozřejmě nemůže nést odpovědnost za to, co nezná. Když je nám však pravda předkládána a když je nám jasně řečeno, že je naplněna Boží láskou, je to jiná situace. Pokud se odvrátíme se slovy: "Tohle nechci slyšet," zejména proto, že to nepodporuje touhy naší nižší přirozenosti, přivolali jsme na sebe vlastní odsouzení. Jak říká Ježíš: "Kdybych mezi nimi nečinil skutky, které nikdo jiný nečinil, neměli by hřích, ale nyní viděli a také nenáviděli mne i mého Otce" (Jan 15:24).

Když Ježíš uzavírá tuto část své řeči na rozloučenou, ujišťuje své učedníky, že se to všechno stane, protože je to nutné k naplnění Písma. Jak Ježíš říká: "Ale to všechno je proto, aby se naplnilo, co je psáno v Zákoně: 'Nenáviděli mě bez příčiny'" (Jan 15:25). Výrok "Nenáviděli mě bez příčiny" se nachází v knize "Všichni, kdo mě nenáviděli". Žalmy 35:19 kde je psáno: "Ať se nade mnou nepovyšují moji nepřátelé bez příčiny a ti, kdo mě bezdůvodně nenávidí." Znovu v Žalmy 69:4 je psáno: "Těch, kdo mě bezdůvodně nenávidí, je víc než vlasů na mé hlavě." Žalmy 109:3 je psáno: "Obklopují mě nenávistnými slovy a bezdůvodně na mě útočí."

Pro nenávist k tomu, co je na bližním čestné a ušlechtilé, nemůže být žádný důvod. Stejně tak nemůže být žádný spravedlivý důvod k nenávisti k tomu, co je v Pánu dobré a pravdivé. Každý útok na pravdu a každé pronásledování dobra má svůj původ v nespravedlivé příčině - tedy v pekle. Pekelní duchové mají v sobě zakořeněnou antipatii ke všemu, co je dobré a pravdivé, a zejména antipatii k Ježíši, kterého se rozhodli zavraždit. Jejich nenávist vůči Ježíši byla hluboká a všudypřítomná. Nenáviděli ho bez příčiny. ¹⁹

---

Praktická aplikace

---

Kdykoli v nás vznikne konflikt, zejména pokud se týká naší touhy žít podle pravdy, dojde k boji. Je to konflikt zlých tužeb proti dobrým úmyslům, přičemž zlo útočí prostřednictvím nepravdy a dobro se brání prostřednictvím pravdy. V každém takovém boji je naším jediným prostředkem obrany pravda z Pánova slova. Nám se tento boj může jevit jen jako úzkost. Děje se však mnohem víc. Sám Pán působí skrze pravdu, kterou jsme si připomněli, aby rozptýlil faleš a ochránil dobro. Takto nám Pán přináší vítězství v dobách pokušení. Praktická aplikace: Když se tedy ocitnete v konfliktu, ať už vnějším, nebo vnitřním, ať je to čas pro povznesení se výš a spoléhání se na Pána a pravdu jeho Slova. Nevzdávejte se. Jak je psáno v hebrejských písmech: "Čím více je trápili, tím více se množili a rostli" (Exodus 1:12). ²⁰

---

“Když přišel Utěšitel"

---

26. A až přijde Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten o mně vydá svědectví.

27. A svědčit budete i vy, protože jste se mnou od počátku.

---

Pravda, která nás brání a posiluje v dobách pokušení, se nazývá "Utěšitel". Je to ujištění o Pánově přítomnosti. Jak říká Ježíš: "A až přijde Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten bude o mně vydávat svědectví." (Jan 15:26). Jedním z úkolů Utěšitele je tedy připomínat nám, že Pán je přítomen. Jak Ježíš řekl svým učedníkům v předchozí kapitole: "Nenechám vás bez útěchy, přijdu k vám" (Jan 14:8).

Řecké slovo, které se překládá jako Utěšitel, zní Paraklētos (Παράκλητος). Znamená doslova "přijít vedle" od para, což znamená "vedle", a kletos, což znamená "povolaný nebo pozvaný". Z tohoto důvodu se překládá také jako "pomocník" nebo "obhájce". V každém případě, ať už dáváme přednost výrazu "Utěšitel", "Pomocník" nebo "Přímluvce", naznačuje, že v boji s pokušením nejsme sami. Nejsme sirotci. Můžeme pozvat Pána, aby byl po našem boku.

Je také důležité si uvědomit, že Ježíš o Utěšiteli, Pomocníkovi nebo Přímluvci důsledně mluví jako o Duchu svatém. Například ke konci předchozí kapitoly Ježíš svým učedníkům řekl: "Pomocník, Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl" (Jan 14:26). ²¹

Před svým ukřižováním a vzkříšením Ježíš důsledně mluví o seslání Utěšitele a příchodu Ducha svatého v budoucím čase. Je to proto, že proces oslavení ještě není dokončen. Jak Jan řekl dříve v tomto evangeliu: "Duch svatý ještě nebyl, protože Ježíš ještě nebyl oslaven" (Jan 7:39). Čas této budoucí události se však blíží. Proto Ježíš říká: "Až přijde Utěšitel ... bude o mně svědčit" (Jan 15:26).

Jinými slovy, jakmile bude Ježíš oslaven a nebude s nimi osobně, přijde k nim znovu - ne v hmotné podobě, kterou na sebe vzal, když byl s nimi na světě, ale bude s nimi hlouběji v duchu. Ježíš bude s nimi po celou dobu jako Duch svatý, a to i uprostřed jejich protivenství. Bude tam, aby je utěšoval, posiloval a připomínal jim svou pravdu a ducha své pravdy.

Stejně jako k nám Ježíš přichází jako Duch svatý a přináší nám na paměť pravdu, která o něm svědčí, i my dostaneme poslání svědčit druhým o Ježíši. Byl s námi nejen v našem dětství a mládí, ale také po celou dobu procesu našeho znovuzrození. Jak říká Ježíš: "I vy budete svědčit, protože jste se mnou od počátku" (Jan 15:27). ²²

---

Praktická aplikace

---

Zatímco v předchozí kapitole převládal tón útěchy a potěšení, tato kapitola vrcholí zaměřením na nenávist a pronásledování, kterým budou učedníci čelit, zejména když se budou snažit vydávat svědectví o Ježíši. Během těchto časů pronásledování bude jejich jedinou nadějí na překonání to, že zůstanou spojeni s Vinnou révou - tedy že budou setrvávat v pravdě, kterou jim Ježíš dal, zejména v pravdě, že se mají navzájem milovat. Jako praktickou aplikaci si tedy uvědomte, že pronásledování přichází. Objeví se pochybnosti. Budete v pokušení opustit své nejvyšší cíle a duchovní aspirace. To je čas, kdy je třeba zůstat ve spojení s Bohem tím, že budete přebývat v jeho Slově a dovolíte mu, aby vám připomněl pravdu, kterou v tuto chvíli potřebujete. Vzývejte Jeho jméno. To znamená, že se modlete o Jeho odvahu namísto strachu. Modlete se o Jeho porozumění namísto odporu. Modlete se o Jeho pokoj místo úzkosti. Tímto způsobem bude Bůh s vámi jako Pomocník, Duch pravdy, Ten, který vás bude podporovat, posilovat a bojovat za vás ve chvílích pokušení. Jděte vpřed ve jménu Páně. ²³

---

Poznámky pod čarou: