Když se něco nedaří, ať už v našem osobním životě, nebo ve světě kolem nás, náboženství se může zdát nepodstatné. Nebo by možná bylo přesnější říci, že se začne jevit jako zbytečná naděje. Připadá nám jako zavazadlo, které už nemáme důvod nosit s sebou. Náboženské učení se může zdát jako nesmyslné ideály a náboženské praktiky mohou být zbytečné. Můžeme se podívat na nepořádky v našem životě a říct si: "Moje ideály tomu nezabránily." To je ale jenom otázka času. Nebo můžeme vidět tragédie a chaos ve zprávách a říkat si: "Jak to změní chození do kostela?".
Všechno toto uvažování je však obrácené. Náboženství není luxusní zboží. Není to něco, čím si zdobíme život, abychom dosvědčili, že život jde skvěle. Není to krásná věc, kterou děláme, protože jsme krásní lidé. Pokud je náboženství tím, čím má být, pak se stává tím důležitějším, čím více se věci hroutí.
Nejjasnějším důkazem toho je známý výrok Páně: "Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšníky k pokání" (Matouš 9:13; Marek 2:17). Lidé se tak snadno nechají unést představou, že náboženství je určeno pro spravedlivé lidi, ale Pán říká "tak to není". A to je dobře - protože kde vlastně ti spravedliví lidé jsou? Přišel sem pro hříšníky. Přišel na zem pro lidi, kteří ve svém životě vytvořili nepořádek - ne proto, aby jim blahopřál, ale aby jim pomohl. Aby je zachránil.
Proto je ve Slově tolik tvrdých nauk. Pán nám říká, jak bojovat duchovní bitvy - jak se vyhýbat zlu, které v sobě objevujeme. Pokud očekáváme, že náboženství bude krásnou ozdobou pro krásné lidi, jsou tato učení drásající. Jsou trochu jako kurz první pomoci. Kdo by chtěl trávit čas přemýšlením o zraněních? Kdyby byl život jen sobotní odpoledne v křesle, nebylo by třeba o takových věcech přemýšlet. Hodnota školení první pomoci se ukáže, až když se něco pokazí. Stejně tak, pokud věříme, že se nic moc neděje a nikomu nic není, je těžké pochopit, proč má Pán tolik co říci o pokání. Pokud je však zlo skutečné, dává to všechno smysl. Právě před tím zlem se nás snaží zachránit. Proto nám tolikrát říká, že ho potřebujeme - potřebujeme jeho moc. "I mladíci budou umdlévat a budou unaveni a mladíci úplně padnou, ale ti, kdo čekají na Hospodina, obnoví svou sílu" (Izajáš 40:30, 31).
Nic z toho neznamená, že bychom měli mít negativní pohled na život. Slovo tu není jen proto, aby nás naučilo, že těžké časy jsou skutečné a že se musíme zachránit. Poselstvím Slova je, že Pán nám může dát radost navzdory těžkým věcem - navzdory zlu - pokud mu to dovolíme. Říká: "Proto teď máte zármutek, ale já vás zase uvidím a vaše srdce se bude radovat a vaši radost vám nikdo nevezme" (Jan 16:22). To není jen nějaký vzletný ideál. Je to mnohem silnější než představa, že život by měl být hezký. Pokud je Pán "skutečný", když mluví o drsných a bolestivých věcech - o osamělosti a ztrátě - pak je možná také "skutečný", když slibuje, že nás může utěšit.
Zdá se, že velká část světa věří, že náboženství je stále méně důležité. Zdá se, že svět říká, že náboženství nás z ničeho nevyléčilo, takže je to mrtvé závaží, kterého se lidstvo může zbavit. To je však obráceně. Učení Slova je důležité, protože svět potřebuje uzdravení. Toto uzdravení není jen něco, co můžeme hledat sami pro sebe - je to něco, co můžeme sdílet, pokud máme odvahu. Když to děláme, nesdílíme malý šťastný ideál. Neměli bychom poukazovat na náboženství jako na něco, co je pouze "zajímavé". Mluvíme o těch nejskutečnějších věcech v životě - o boji a smutku a radosti, která je překoná.
