Vzkříšení

1. A prvního dne v týdnu časně ráno přišli k hrobu a přinesli vonné věci, které si připravili, a některé [jiné] s sebou.

2. Ale našli kámen odvalený od hrobu.

3. A vešli dovnitř, nenalezli tělo Pána Ježíše.

4. A když z toho byli velmi zmateni, hle, stáli u nich dva muži v zářivých pláštích.

5. A když se báli a naklonili tváře k zemi, řekli jim: Proč hledáte živého mezi mrtvými?

6. Není zde, ale vstal z mrtvých; vzpomeňte si, co k vám mluvil [když] byl ještě v Galileji,

7. Říká: Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí a ukřižován a třetího dne vstát z mrtvých.

8. A pamatovali si jeho slova.

9. A když se vrátili od hrobu, oznámili to všechno jedenácti a všem ostatním.

10. Ale byla to Marie Magdalská, Joanna a Marie [matka] Jakubova a ostatní [ženy] s nimi, které to řekly apoštolům.

11. A jejich slova se jim zjevila jako plané pohádky a oni jim nevěřili.

12. Ale Petr vstal, běžel k hrobu, sehnul se a podíval se na prostěradla rozložená sama; a on odešel a sám sobě žasl nad tím, co se stalo.

Význam Josefa a žen

Zdá se, že Ježíšovo ukřižování je konec všeho – konec naděje lidí na Mesiáše, konec snu učedníků „sednout na trůny“ a konec Ježíšova života na zemi. Příběh ale zdaleka nekončí.

Než den skončil, požádal Josef z Arimatie Piláta o Ježíšovo tělo. V souladu se zákonem, že mrtvá těla měla být pohřbena před setměním, Pilát Josefově žádosti vyhověl a dovolil mu sejmout Ježíšovo tělo z kříže. Josef pak zabalil Ježíšovo tělo do plátna a uložil ho do hrobu.

Přestože je Joseph členem Sanhedrinu, rady, která usvědčila Ježíše z rouhání, Josef s rozsudkem nesouhlasil. Jak jsme zmínili v předchozí epizodě, Joseph je popsán jako „dobrý a spravedlivý muž“, který představuje naše vyšší porozumění (Lukáš 23:50). To je ta naše část, která je nejen schopna porozumět věcem tohoto světa (věda, matematika, literatura atd.), ale stoupá výš, aby přijala duchovní světlo. V tomto vyšším světle může porozumění činit rozhodnutí, která jsou dobrá i spravedlivá. To je kvalita daná Bohem. ¹

Spolu se schopností pozvednout naše porozumění do duchovního světla máme možnost obdržet další Bohem danou kvalitu. Označuje se jako dar vnímání a tiše proudí, kdykoli jsme spojeni s Pánem skrze lásku. Toto spojení nám dává schopnost vnímat dobro a pravdu. V biblické symbolice tento druh vnímání představují příjemné vůně a sladce vonící koření. Proto, jak začíná další epizoda, je napsáno, že „Prvního dne v týdnu časně ráno vzaly ženy koření, které si připravily, a přišly k hrobu“ (Lukáš 24:1). ²

Stejně jako Josef, který sňal Ježíšovo tělo z kříže a zabalil ho do plátna, i tyto ženy nadále pečují o Ježíšovo tělo. Dohromady, jak Joseph, tak ženy představují dva různé, ale spojené aspekty lidské mysli. V případě Josefa představuje vyšší porozumění, racionální přesvědčení, že to, co Ježíš učí, je pravda. Je to pohled na pravdu z porozumění. V případě žen je to vnímání, že to, co Ježíš učí, je pravda, protože je to dobré. To je vnímání pravdy z lásky. Sladce vonící koření, které ženy přinášejí, představuje tento vnímavý dar. ³

Prázdná hrobka

V té době byly hrobky vyhloubené v pevné skále. Vchod do hrobky byl utěsněn přivalením velkého kamene přes otvor. Když ale ženy dorazí, vidí, že kámen je odvalen. A když vejdou do hrobu a chtějí pomazat Ježíše vonnými látkami, nemohou najít jeho tělo. Místo toho se ženy setkají se dvěma anděly v zářících šatech, kteří jim říkají: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady; Vstal z mrtvých“ (Lukáš 24:5-6). Andělé v zářících šatech představují záři božské pravdy, zvláště pravd, které září z vnitřního významu Slova. ⁴

Symbolicky viděno, když Slovo Páně postrádá svůj vnitřní význam, lze jej přirovnat k prázdnému „hrobu“. To je zvláště případ, kdy je litera Slova použita k podpoře falešného přesvědčení. Například, když je písmeno Slova odděleno od jeho vnitřního významu, může se zdát, že Bůh je plný hněvu, chová nenávist a je plný pomsty. Kromě toho se může zdát, že ti, kdo přísně poslouchají Jeho učení, budou odměněni hmotným blahobytem, a ti, kdo neuposlechnou, budou zničeni. Toto je hmotná idea Boha, která se rovná „poslechnout a prosperovat, neposlouchat a zahynout“. ⁵

Když jsou tato zjevení potvrzena doslovným smyslem Slova, bez pochopení duchovního významu v nich, nemohou odhalit podstatu Pána. Je to jako vidět člověka odděleného od jeho skutečného charakteru a dělat úsudky na základě vnějších věcí, kromě nitra. Když se tak stane, Pán nebude vidět ve svém Slově, ani nebude slyšet Jeho hlas. Doslovný smysl Písma svatého, oddělený od vnitřního ducha, který mu dává život, je mrtvou literou – prázdnou hrobkou. To je důvod, proč andělé říkají ženám: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady; Je vzkříšen." ⁶

Přenášení zpráv učedníkům

Poté, co řekli ženám, aby nehledaly živé mezi mrtvými, andělé je nadále poučují. „Vzpomeňte si, co vám řekl, když byl v Galileji,“ říkají andělé ženám. A pak si andělé připomenou Ježíšova slova, když říkají: „Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí a ukřižován a třetího dne vstane z mrtvých“ (Lukáš 24:7).

I když Ježíš několikrát předpověděl svou smrt a vzkříšení, lidé byli tak soustředěni na jeho smrt, že zapomněli na část o jeho vzkříšení. Tentokrát je tomu však jinak. Ježíšova slova se nyní stala živou realitou, zvláště pro tyto ženy, které viděly anděly a slyšely jejich poselství. Když jim andělé připomínají, že Ježíš řekl, že bude ukřižován a vstane z mrtvých, je psáno, že ženy si „vzpomněly na jeho slova“ (Lukáš 24:8).

Ženy, hluboce zasažené vzpomínkou na Ježíšova slova, spěchají, aby zprávu přinesly učedníkům (Lukáš 24:9). Tyto ženy již nejsou bezejmennými lidmi v davu. Nyní se stávají jedinečnými a významnými osobnostmi: jsou to „Marie Magdalena“, „Joanna“ a „Marie matka Jakubova“ (Lukáš 24:10). Jejich reakce andělům a jejich okamžité rozhodnutí předat poselství učedníkům ukazuje způsob, jakým pravé vnímání a dobrá náklonnost v nás reagují na vnitřní pravdy Pánova slova. ⁷

Když ženy přinášejí radostnou novinu učedníkům a říkají jim, že Ježíš vstal z mrtvých, učedníci se jim zdráhají uvěřit. Těmto truchlícím mužům se zpráva o ženách zdá být pouze „neužitečným příběhem“ (Lukáš 24:11). Petr má však jinou odpověď. Když uslyší zprávu, okamžitě vstane a běží k hrobu (Lukáš 24:12). Je to tentýž Petr, který tak hořce plakal, když si uvědomil, že potřetí zapřel Ježíše (Lukáš 22:62). Ale teď s pocitem, že v něm roste naděje, Peter spěchá, aby si hrobku prohlédl na vlastní oči.

Když Petr přijde k hrobu, sehne se a vidí, že plátna, do kterých byl Ježíš zabalen, leží na hromadě (Lukáš 24:12). Ale není tam žádné znamení Ježíše, ani Petr anděly nevidí. Na rozdíl od žen, které ho předcházely, Petrovy duchovní oči ještě nebyly otevřeny. Petr však není zděšen. Na konci této epizody Petr odchází „sám sobě žasl nad tím, co se stalo“ (Lukáš 24:12). Petr to sice úplně nechápe, ale pomalu, ale jistě v něm dochází ke vzkříšení víry. ⁸

Praktická aplikace

Když si ženy vzpomněly na Ježíšova slova, okamžitě to spěchaly říct učedníkům. Když od nich Petr uslyšel, že Pán vstal, okamžitě vstal a běžel k hrobu. V obou případech si uvědomili, že příběh neskončil. Něco podobného může udělat každý z nás. Když se stane něco, co by vás mohlo srazit dolů nebo způsobit, že budete pochybovat o Pánově přítomnosti, pamatujte, že příběh nekončí a že Pán má moc vás pozvednout. To je vzkříšení víry. Je to víra, že nejste sami. Je to víra, že Pán vám poskytne útěchu, ochranu a vedení, když procházíte svou situací. A je to víra, že bez ohledu na to, jak obtížná situace může být, Pán z ní může přinést dobro a dovést vás k dobrému konci. ⁹

Na cestě do Emauz

13. A hle, dva z nich šli téhož dne do vesnice jménem Emauzy, vzdálené od Jeruzaléma šedesát stadií.

14. A rozmlouvali mezi sebou o všech těch věcech, které se staly.

15. A stalo se, když spolu mluvili a hádali se, že se přiblížil sám Ježíš a šel s nimi.

16. Ale jejich oči byly upřeny tak, že ho nepoznali.

17. A řekl jim: Co jsou to slova, která si vyměňujete, když chodíte a jste smutní?

18. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: "Ty jsi pouze jako host v Jeruzalémě a neznal jsi, co se v něm v těchto dnech stalo?"

19. A řekl jim: Jaké věci? I řekli jemu: Věci o Ježíši Nazaretském, kterýž byl člověkem, prorokem, mocným v díle i slově před Bohem a vším lidem;

20. A jak ho velekněží a naši knížata vydali soudu smrti a ukřižovali.

21. A doufali jsme, že to byl On, kdo se chystal vykoupit Izrael. Ale přesto s tím vším dnes přináší třetí den od doby, kdy se tyto věci staly.

22. Ale také nás ohromily některé ženy [mezi] nás, které byly časně ráno u hrobu.

23. A nenalezli jeho tělo, přišli a řekli, že také viděli vidění andělů, kteří říkají, že je živý.

24. A někteří z těch, kteří byli s námi, šli k hrobu a našli jej, jak řekly ženy; ale Jeho neviděli.

25. A řekl jim: Ó bezohlední a zpomalení srdcem, abyste uvěřili všemu, co mluvili proroci!

26. Neměl Kristus tyto věci trpět a vejít do své slávy?

27. A počínaje od Mojžíše a od všech Proroků jim ve všech Písmech vykládal to, co se ho týkalo.

Na začátku další epizody cestují dva Ježíšovi učedníci do vesnice zvané Emauzy, asi sedm mil od Jeruzaléma (Lukáš 24:13). Ačkoli se jim říká „učedníci“, nepocházejí z původních dvanácti. Jeden z učedníků se jmenuje Kleofáš a jméno druhého není uvedeno.

Od ukřižování uplynuly tři dny a tito dva učedníci slyšeli o prázdném hrobě, návštěvě žen a zjevení andělů. Je snadné si představit, že jsou zmateni nedávnými událostmi – zvláště zprávami o Ježíšově smrti a vzkříšení. Zatímco spolu mluví, je psáno, že „Sám Ježíš se přiblížil a šel s nimi“ (Lukáš 24:15). Stejně jako Petr, který nebyl schopen vidět anděly v jejich zářících šatech, mají tito dva učedníci také omezené duchovní vidění. I když jasně poznají, že se k nim přidal cizinec, nevidí, že je to Ježíš. Jak je psáno: „Jejich oči byly zadrženy, takže ho nepoznali“ (Lukáš 24:16). Ještě jednou, Luke poskytuje slova, která se týkají porozumění: neznali Ho.

Ježíš, který „vstal z mrtvých“, je s nimi v duchu, ale oni si ještě neuvědomují, že ten, kdo s nimi kráčí, je Ježíš. Přesto jim Ježíš postupně pomůže otevřít jejich duchovní oči. Stejně tak se naše oči po setmění musí postupně přizpůsobovat světlu. Je rozdíl mezi zábleskem vhledu a mnohem delším procesem rozvoje našeho chápání duchovní reality. Zatímco záblesk vhledu může nastat během okamžiku, naše chápání duchovní pravdy probíhá postupně a pokračuje po celou věčnost. ¹⁰

Ježíš, který postupně otevírá jejich chápání, začíná otázkou. Ptá se: "Co je to za druh rozhovoru, který mezi sebou vedete, když jdete a jste smutní?" (Lukáš 24:17). To zobrazuje ty časy, kdy jsme zarmouceni nedávnou událostí, možná o ní diskutujeme s přítelem, aniž bychom si uvědomovali, že Bůh je po našem boku, dokonce s námi mluví. Častěji, jako tito dva učedníci, pokračujeme ve svém smutku. Jsme takříkajíc „ve tmě“ o duchovní realitě. První promluví ten jménem Kleofáš. Ptá se Ježíše: "Jsi jediný cizinec v Jeruzalémě a nevíš, co se tam v těchto dnech stalo?" (Lukáš 24:18).

Ježíš, který stále skrývá svou identitu, se ptá: "Jaké věci?" (Lukáš 24:19). A řekli Mu o muži jménem Ježíš. Říkají, že "Byl to prorok mocný v skutcích a slovech před Bohem a před všemi lidmi." A dodávají, že „velekněží a naši vládci Ho vydali, aby byl odsouzen k smrti, a ukřižovali“ (Lukáš 24:19-20). Potom sdílejí s Ježíšem hlavní důvod svého smutku. Jak řekli: „Doufali jsme, že to byl On, kdo se chystá vykoupit Izrael“ (Lukáš 24:21). I když tito dva učedníci slyšeli zprávu o možném vzkříšení, nejsou přesvědčeni. Zdá se, že jsou si jisti, že Ježíš zemřel a že je po všem. V tuto chvíli zemřely i jejich naděje. Proto dodávají: „Dnes je to třetí den, co se tyto věci staly“ (Lukáš 24:20-21).

Zatímco stále mluví s Ježíšem, stále Ho nepoznávají, popisují, jak některé ženy šly brzy ráno k hrobu a nenašly Ježíšovo tělo. Místo toho viděli „vizi andělů“, kteří říkají, že Ježíš je naživu (Lukáš 24:23). Říkají také Ježíšovi, že někteří učedníci poté, co slyšeli zprávu žen, šli k hrobu a zjistili, že zpráva žen je pravdivá. Jak je psáno: „A někteří z těch, kteří byli s námi, šli k hrobu a našli jej, jak řekly ženy; ale Jeho neviděli“ (Lukáš 24:24). Významný detail, „Neviděli ho“, je zaznamenán pouze v Lukášovi, evangeliu, které se vztahuje k otevření porozumění. Jinými slovy, neviděli Ježíše. Ani tito dva učedníci Ježíše nevidí. I když s nimi Ježíš kráčí a mluví s nimi, oni Ho nevidí, nepoznávají a neznají.

Právě v tomto bodě se Ježíš rozhodl otevřít jim oči, aby Ho poznali. Přivádí jejich mysl zpět k písmům a říká jim: „Ó bezohlední a pomalým srdcem, abyste uvěřili všemu, co mluvili proroci! Neměl Kristus tyto věci trpět a vejít do Jeho slávy? (Lukáš 24:25-26).

Slova „bezmyšlenkovitý“ a „srdeční pomalé k víře“ znovu poukazují na ústřední téma u Lukáše – postupné přijímání Boha v porozumění. Jak jsme již zmínili, porozumění se vyvíjí pomalu. Ježíš znovu a znovu učil o podstatě duchovní reality a nebeském království. Ale učedníci, jejichž mysl byla upřena na věci tohoto světa, měli potíže pozvednout svou mysl do duchovního světla. Kvůli tomu nemohli pochopit povahu Ježíšova příchodu ani jeho touhu založit nové království založené na novém chápání Boha. Proto o nich Ježíš mluví jako o „bezmyšlenkovitých“, což je řecké slovo, které znamená smyslné smýšlení a „pomalé srdce k víře“.

Stejně jako dva učedníci, které Ježíš potkal na cestě do Emauz, se i naše porozumění pomalu otevírá, ale Ježíš je s námi stále trpělivý. Prostřednictvím svého Slova ukazuje, jak je příběh o vykoupení obsažen v písmech, „začínající u Mojžíše a všech Proroků“ (Lukáš 24:27). Je to jednoduchý a přímočarý příběh nejen o Ježíšově vnitřní cestě, ale i o naší. Ústřední důležitost na této cestě má otevření našeho porozumění, zvláště pochopení Ježíše a podstaty Jeho poslání. Proto je psáno, že „ve všech písmech jim vysvětloval, co se ho týká“ (Lukáš 24:27).

Lámání chleba

28. A přiblížili se k vesnici, kam šli, a On dělal, jako by šel ještě dál.

29. A naléhali na něj, řkouce: Zůstaň s námi, neboť se blíží večer a den se schyluje. A On přišel, aby zůstal s nimi.

30. A stalo se, když s nimi ležel a vzal chléb, žehnal [to]; a lámav, dal jim.

31. A otevřely se jim oči a poznali Ho; a stal se pro ně neviditelným.

32. A řekli jeden druhému: Nehořelo v nás srdce naše, když k nám mluvil cestou a když nám otevíral Písma?

33. A vstali v tu hodinu, vrátili se do Jeruzaléma a našli shromážděných jedenáct a ty, kteří byli s nimi,

34. Říká: Pán skutečně vstal a byl viděn Šimonem.

35. A vysvětlovali věci [učiněné] na cestě a jak jim byl znám při lámání chleba.

Jak pokračují v cestě, dva učedníci a Ježíš se blíží k vesnici zvané Emauzy. Zdá se, že tady žijí. Právě zde Ježíš naznačuje, že bude pokračovat v chůzi. Ale oni ho prosí, aby zůstal s nimi, říkajíce: „Zůstaň s námi, neboť se blíží večer a den je již dávno pryč“ (Lukáš 24:29). Kvůli jejich naléhání Ježíš jejich pozvání přijímá. Jak je psáno: „Vešel, aby zůstal s nimi“ (Lukáš 24:29).

Přechod z cesty do domova symbolizuje hlubší vstup Boha do našeho života. Když Ježíš vejde, aby s nimi zůstal, zahájí nejintimnější akt společenství – sdílení společného jídla. Jak je psáno: „Stalo se, když s nimi seděl u stolu, že vzal chléb, požehnal, lámal ho a dával jim“ (Lukáš 24:30).

Při provádění tohoto dobře známého rituálu dává Ježíš tichou lekci o své identitě a naznačuje, že není jen cizincem na cestě, ale spíše otcem v domácnosti. Lekce je hluboká a otevírá jejich duchovní oči realitě Ježíšovy přítomnosti. Jak je psáno: „Tehdy se jim otevřely oči a poznali ho“ (Lukáš 24:31). Toto je další incident, který je zaznamenán pouze u Lukáše. V jazyce posvátné symboliky znamená otevření očí otevření jejich porozumění, aby mohli poznat Ježíše.

Je důležité poznamenat, že rozhovor na cestě, kdy jim Ježíš otevřel písma, připravil učedníky na otevření jejich duchovních očí. Ale jejich oči se úplněji otevřely, když Ježíš požehnal chléb uprostřed nich a rozdělil se s nimi. Chléb, protože je tak ústředním bodem života, byl vždy univerzálním symbolem Boží lásky k lidstvu. Právě v tomto okamžiku, kdy učedníci cítí něco z Boží lásky při lámání chleba, se jim otevírají oči a vědí, že Ježíš je uprostřed nich. ¹¹

Tato zkušenost netrvá dlouho. Stejně rychle, jako okamžik poznání probleskne jejich vědomím, Ježíš zmizí z jejich očí (Lukáš 24:31). Přesto božské setkání na dva učedníky udělalo trvalý dojem. Ohromeni tím, co se právě stalo, se ke každému obrátí a říkají: „Nehořelo v nás srdce, když s námi mluvil na cestě a když nám otevíral písma?‘“ (Lukáš 24:32). Učedníci pocítili planoucí žár Pánovy lásky, když jim otevřel porozumění vnitřnímu významu svého Slova. Je to proto, že božské pravdy ve Slově obsahují spalující žár Pánovy lásky. ¹²

Ježíš se Šimonovi zjevuje

Oba učedníci, ohromeni zkušeností ze setkání s Ježíšem na cestě, okamžitě vstanou a vrátí se do Jeruzaléma, aby ostatním učedníkům řekli, co se stalo. Když učedníci v Jeruzalémě dorazí a vyprávějí jim o svém zážitku, mají své vlastní vzrušující zprávy, o kterých mohou informovat. „Pán skutečně vstal z mrtvých,“ říkají učedníci, kteří se shromáždili v Jeruzalémě. A pak dodají: „Zjevil se Šimonovi“ (Lukáš 24:34).

Je příznačné, že Petr je zde označován jako „Šimon“. Připomínáme, že Petr byl první z učedníků, který běžel k hrobu, ale jakmile tam našel pouze Ježíšovy lněné šaty. „Petr“ Ježíše zjevně neviděl, ale „Šimon“ ano. "Zjevil se Simonovi," říkají. Význam tohoto důležitého detailu spočívá v pochopení rozdílu mezi jménem „Petr“ a jménem „Šimon“. Jak již bylo zmíněno dříve, jméno „Simon“ znamená „slyšet“.

Kdykoli jsou biblická jména „Petr“ a „Šimon“ použita ve vzájemném kontrastu, „Petr“ znamená mělčí víru – víru založenou na věcech paměti a „Šimon“ znamená hlubší víru – víru založenou na o schopnosti slyšet a dělat to, co Bůh přikazuje. Proto je psáno, že „Pán vstal z mrtvých a zjevil se Šimonovi“. ¹³

Ježíš se zjevuje svým učedníkům

36. Ale když to mluvili, sám Ježíš stál uprostřed nich a řekl jim: Pokoj vám.

37. Ale ve strachu a strachu se domnívali, že spatřili ducha.

38. A řekl jim: Proč jste znepokojeni a proč se ve vašich srdcích objevují úvahy?

39. Viz Mé ruce a Mé nohy, že jsem to Já sám; pociťujte Mě a vizte, neboť duch nemá maso a kosti, jak vidíte, že mám.

40. A když to řekl, ukázal jim [své] ruce a [své] nohy.

41. Ale když ještě nevěřili pro radost, a divili se: Řekl jim: Máte tu něco k jídlu?

42. A dali mu část z pečené ryby az plástu.

43. A vzal [to] a jedl před nimi.

Zacházení s Ježíšovými „kostmi“ a „masem“

Dva učedníci, kteří potkali Ježíše na cestě do Emauz, se nyní vrátili do Jeruzaléma, aby se připojili k jedenácti učedníkům. Zatímco sdělují zprávu o setkání s Ježíšem a lámání chleba s Ním, náhle se mezi nimi objeví Ježíš a říká: „Pokoj vy.'"(Lukáš 24:36).

Jako by k přivolání Ježíšovy přítomnosti stačila pouhá zmínka o lámání chleba. Jak sám Ježíš řekl, v noci před svým ukřižováním, když lámal chléb a dával ho svým učedníkům: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku“ (Lukáš 22:19). Tato nejdůležitější svátost obsahuje mocné učení o tom, jak je Bůh s námi, a to i v těch nejfyzičtějších skutcích každodenního života, když se to děje uctivým způsobem. Jinak řečeno, Boží láska a moudrost se nám stávají nejplněji přítomné, když je prožíváme současně na přírodní i duchovní úrovni.

Můžeme to udělat, kdykoli jíme chléb svaté večeře a myslíme na přijetí Pánovy lásky. Podobně, když pijeme víno, můžeme přemýšlet o přijetí Pánovy moudrosti. Jen trocha uctivého zamyšlení z naší strany promění tuto jednoduchou fyzickou aktivitu v nejsvětější akt uctívání. Tímto způsobem můžeme získat pocit, že duchovní svět proudí do světa přírody. Proto se svatá večeře nazývá „přijímání“. Je to společenství duchovního s přirozeným, věčného s časným a Pána s osobou v jednom svatém úkonu. I když nemáme žádnou vnímatelnou zkušenost s přílivem Pánovy lásky a moudrosti, stále můžeme vědět, že božská láska a božská moudrost tvoří samotnou podstatu Boha a že je skutečně přítomen ve svaté večeři. ¹⁴

Ve svaté večeři si tedy hmatatelně připomínáme, že pouze Bůh vyživuje naše těla i naše duše. Fyzický chléb a víno jsou pro naše těla; duchovní chléb, který je láskou, a duchovní víno, které je moudrostí, je pro naše duše. Pamatovat na to, když přijímáme svatou večeři, nám otevírá zkušenost s Boží přítomností. Koneckonců, v duchovním světě myšlenka přináší přítomnost. Můžeme tedy pochopit, jak i uctivá myšlenka na lámání chleba může přivolat samotnou Ježíšovu přítomnost. ¹⁵

Ježíš však ví, že jeho přítomnost bude pro učedníky děsivá, protože se bojí duchů a duchů. Proto se pokouší uklidnit jejich strach slovy: „Pokoj vám“. Je však psáno, že zůstali „vyděšení a vyděšení a domnívali se, že viděli ducha“ (Lukáš 24:37). Ježíš stále uklidňoval jejich strach a říká jim: „Proč se trápíte? A proč se ve vašich srdcích objevují pochybnosti?" (Lukáš 24:38). Aby odstranil všechny pochybnosti, že je to skutečně Ježíš, a ne duch, říká: „Hle, mé ruce a nohy, že jsem to já sám. Manipulujte se mnou a vizte, protože duch nemá maso a kosti, jak vidíte, že já mám“ (Lukáš 24:38-39).

Když Ježíš říká svým učedníkům, že není duch a že duch nemá maso a kosti jako on, myslí tím něco velmi konkrétního. Myslí tím, že se stal „tělem“ lásky a moudrosti – nikoli hmotným tělem, ale božsky duchovním. Jeho „tělo“ je božská láska, kterou se snaží dát celému lidstvu, a Jeho „kosti“ jsou božské pravdy, skrze které lze vyjádřit božskou lásku. Tímto způsobem se Ježíš stal božskou láskou a božskou moudrostí v lidské podobě – viditelnými našim duchovním očím. ¹⁶

Toto není pouhá abstrakce. Tím, že na sebe vzal tělo dokonalé lásky a moudrosti, se Ježíš Kristus stal dokonalým ztělesněním toho, co znamená být božskou lidskou bytostí. Tím se neviditelná Boží duše, zvaná Otec, a viditelné Boží tělo, zvané Ježíš, staly jedním, stejně jako duše v těle lidské bytosti nejsou dvě, ale jedna. ¹⁷

Tento proces sjednocení s Otcem, neboli znovusjednocení duše a těla, byl postupný, nepřetržitý, krok za krokem, po celý Ježíšův život, až do jeho smrti na kříži. Když Ježíš pronesl svá poslední slova: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha,“ ohlašoval konečné vítězství. Nejenže si podrobil pekla, ale také se sjednotil s božstvím, které v Něm bylo od Jeho narození – s vnitřním božstvím, které bylo nazýváno „Otec“. ¹⁸

Kříž však nebyl konec. Byl to začátek vzkříšení. Když přišli pomazat Ježíšovo mrtvé tělo, nebylo nikde k nalezení. Jednoduše opustil hrob a nezanechal po sobě nic kromě svých lněných šatů. I když existuje mnoho vysvětlení toho, co se stalo v hrobce, nejjednodušší je, že Ježíš oslavil své tělo a učinil je zcela božským. Udělal to tak, že vyloučil vše z čistě lidské přirozenosti, kterou zdědil od Marie, své lidské matky, a zároveň vzal na sebe od Otce vše božské přirozenosti, která v Něm byla. To umožnilo Bohu, aby nám byl blíž než kdy předtím. Nyní můžeme mít představu o Bohu, která je založena na lásce a moudrosti, která je viditelná v životě, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. ¹⁹

Jíst ryby a plástve

To vše je však daleko mimo chápání učedníků. Potřebují jednodušší vysvětlení – takové, které osloví jejich materiální způsob myšlení. Proto jim Ježíš říká, aby šli napřed a dotkli se Jeho rukou a nohou, aby s Ním skutečně zacházeli a viděli, že není duch. To vše se děje proto, že Ježíš otevřel jejich duchovní oči a umožnil jim zažít Ho na úrovni duchovního vědomí. Učedníci mají dojem, že se jim zjevil na hmotné úrovni. To je to, co nyní potřebují – zdánlivě materiální důkaz.

Ale ani potom stále nejsou přesvědčeni. Jak je psáno: "Ale oni stále nevěřili pro radost" (Lukáš 24:41). Možná je to příliš dobré, aby to byla pravda. Proto, aby věc nezpochybnil, Ježíš se jich ptá, zda mají nějaké jídlo. Když mu dají kousek pečené ryby a trochu plástve, vezme to a sní to v jejich přítomnosti (Lukáš 24:43). V jazyce posvátných písem představuje pečená ryba výživnou pravdu – pravdu, která sytí duši. A sladká plástev představuje potěšení, které člověk zažívá při životě podle těchto pravd. ²⁰

Pro učedníky je dotyk Ježíšových rukou, nohou a těla velmi přesvědčivý; ale ještě přesvědčivější je sledovat, jak jí ryby a plástve. Tím Ježíš ukazuje, že Boha již nelze považovat za vzdálenou, neviditelnou, nepoznatelnou podstatu, která abstraktním způsobem prostupuje vesmír. Spíše bylo možné nyní Boha vidět ve své vzkříšené slávě jako přístupnou Božsky lidskou Osobu, připravenou navázat vzájemný vztah se všemi, kdo jsou ochotni Ho přijmout. Stručně řečeno, nejasný, vzdálený, vzdálený Bůh se stal viditelným, podstatným a skutečným jako láska a moudrost, o které se přišel podělit. ²¹

Praktická aplikace

O povaze Ježíšova vzkříšeného těla se dlouho vedly diskuse. Bylo to vidění, nebo byl skutečně v těle? I když neznáme odpověď, můžeme vědět, že Ježíš byl pro své učedníky viditelný. Viděli Ho. Důležitost mít viditelnou představu o Bohu nelze přeceňovat. Je těžké modlit se nebo milovat neviditelnou abstrakci. Ale viditelná, božsky lidská představa o Bohu je jiná. I když nemůžeme očekávat, že nám vágní představa otevře oči, abychom pochopili duchovní pravdu, nebo nás naplní schopností odpouštět nepřátelům nebo nám umožní překonat pokušení, božský lidský Bůh to dokáže. Proto mějte při praktické aplikaci na paměti myšlenku Boha, jak se projevuje v Ježíšově životě. Toto je viditelná myšlenka Boha, který říká: „Dávejte si pozor a mějte se na pozoru před žádostivostí, protože život člověka nespočívá v hojnosti majetku (Lukáš 12:15). Toto je viditelná myšlenka Boha, který říká: „Odpouštějte a bude vám odpuštěno“ (Lukáš 6:37). Toto je viditelná představa Boha, který chodí mezi námi, uzdravuje, žehná a zachraňuje. Toto je viditelná myšlenka Boha, který každému z nás říká: „Jsem mezi vámi jako Ten, který slouží“ (Lukáš 22:27). ²²

Ježíš otevírá jejich porozumění

44. A řekl jim: Toto jsou slova, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi, že se musí splnit vše, co bylo napsáno v zákoně Mojžíšově a v Prorocích a v žalmech. týkající se Mě.

45. Potom jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu,

46. A řekl jim: Neboť tak je psáno, a tak měl Kristus trpět a třetího dne vstát z mrtvých;

47. A aby pokání a odpuštění hříchů bylo kázáno v Jeho jménu všem národům, počínaje Jeruzalémem.

48. A vy jste svědky těchto věcí.

Během své služby Ježíš často říkal svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma, být ukřižován a třetího dne vstane z mrtvých. Věděl, že málo rozuměli tomu, co tím myslel. To bylo jasně patrné z toho, jak nadále doufali, že se stane jejich světským králem – králem, který jim dá čestná místa a autoritu ve svém království.

To vše se nyní změnilo. Ježíš byl ukřižován, jak řekl. A znovu vstal, jak řekl. Sledoval cestu, která mu byla stanovena, a splnil vše, co o Něm bylo řečeno v písmech. Proto říká svým učedníkům: „Toto jsou slova, která jsem k vám mluvil, když jsem byl ještě s vámi, že se musí splnit vše, co bylo napsáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a v Žalmech o mně“ (Lukáš 24:44).

Učedníci jsou nyní otevření a připraveni přijmout, co Ježíš říká. Jak je psáno: „Otevřel jejich chápání, aby mohli porozumět písmům“ (Lukáš 24:45). I když nám nejsou poskytnuty konkrétní informace o tom, co jim Ježíš řekl, mohly zahrnovat některá proroctví týkající se Jeho příchodu, života, ukřižování a vzkříšení. Když pronikneme hlouběji do historických a prorockých částí hebrejských písem, odstraňujeme vrstvu po vrstvě, zjišťujeme, že vše, co čteme, se nějakým způsobem vztahuje nejen k životu Ježíše Krista, ale také k naší vlastní reformě a znovuzrození. ²³

Slova „otevřel jejich porozumění“ jsou vyvrcholením všeho, co bylo předtím. Až dosud byli učedníci chyceni ve svých vlastních představách: například měli své vlastní chápání toho, co by znamenalo mít Mesiáše ve svém středu; měli své vlastní chápání toho, jak bude vypadat vykoupení Izraele; a měli své vlastní chápání „velikosti“, včetně pozic, které budou zaujímat v nadcházejícím království. Ježíš je musel učit jinak. Ve skutečnosti musel zcela zvrátit jejich myšlenkový proces a naučil je, že první budou poslední, poslední budou první a že největší nejsou ti, kterým se slouží, ale spíše ti, kdo slouží (viz. Lukáš 13:30 a Lukáš 22:26).

Stejně jako učedníci i my každý začínáme své duchovní cesty s vlastním pochopením toho, co to znamená být úspěšný nebo šťastný. Stejně jako učedníci potřebovali, aby se jejich porozumění otevřelo, i my potřebujeme mít otevřené duchovní oči, abychom mohli skutečně porozumět písmům. I když existuje nespočet věcí, kterým je třeba porozumět, Ježíš vybral jen několik, na které se v závěrečných slovech tohoto evangelia zaměřil. Začíná tím, že připomíná svým učedníkům, že cesta ke spáse vede branou ukřižování. Jak říká: „Tak je psáno, a tak bylo nutné, aby Kristus trpěl a třetího dne vstal z mrtvých“ (Lukáš 24:46).

Toto je lekce o nutnosti pokušení. Bez pokušení, bez duchovních zápasů, bez ochoty vzít svůj kříž a následovat Ježíše nemůže být žádný duchovní růst. Ježíš to dělal po celý svůj život a nakonec na kříži. V našem vlastním životě procházíme podobným procesem. V každém pokušení stojíme před volbou: můžeme se spolehnout na vlastní porozumění a následovat svou vlastní vůli, nebo můžeme důvěřovat Bohu a plnit Boží vůli. Zvítězíme-li v pokušení, je to jen proto, že jsme rozpoznali své sobecké sklony a obrátili jsme se k Bohu o pomoc při jejich překonání.

Další lekce je o pokání a odpuštění hříchů. Jak říká Ježíš: „Bylo nutné, aby Kristus trpěl a třetího dne vstal z mrtvých a aby se v Jeho jménu kázalo pokání a odpuštění hříchů počínaje Jeruzalémem“ (Lukáš 24:46-47). Je třeba poznamenat, že po „pokání“ bezprostředně následuje výraz „odpuštění hříchů“. Klíčovou myšlenkou je, že jakmile rozpoznáme a přiznáme své hříchy, modlíme se o Pánovu pomoc a poté se svých hříchů zřekneme, jako bychom byli sami od sebe, jsme od nich zadržováni a udržováni ve stavu dobra. To je součástí podivuhodného procesu reformace, skrze který nás Pán zadržuje od zla a udržuje nás v dobru, neustále nás zadržuje hříchů a neustále inspiruje dobro. Tak se odpouštějí hříchy (Lukáš 24:47). ²⁴

Začněte v Jeruzalémě

Myšlenka, že tento proces pokání a odpuštění hříchů by měl „začít v Jeruzalémě“, je známá. Ježíš již naučil své učedníky, aby nejprve odstranili prkno z vlastního oka, a pak jasně viděli, aby odstranili třísku, která je v oku jejich bratra (viz 6:42). Tady všechno začíná: u sebe. Nic neotevírá porozumění plněji než poctivé sebepozorování a ochota vyhýbat se zlu jako hříchům proti Bohu. Ve chvíli, kdy se pokusíme upustit od nižší touhy nebo se jí vyhýbat, proudí dovnitř vyšší světlo. Pokud však odmítneme vykonat dílo pokání, zlé touhy a falešné myšlenky v nás zůstanou. Nemohou být odpuštěny, odpuštěny nebo poslány pryč, jednoduše proto, že jsme se rozhodli v nich zůstat. ²⁵

Proto nabádání „kázat pokání a odpuštění hříchů počínaje v Jeruzalémě“ znamená, že by se měli začít se zaměřením na studium Slova s myšlenkou, že nejprve musí odstranit třísku z vlastního oka, než budou moci jít kázat. ostatním. Pravda, kterou učil Ježíš, by jim poskytla světlo, ve kterém mohli vidět svá vlastní zla a snažit se jim vyhýbat. Nakonec by se stali „svědky těchto věcí“ (Lukáš 24:48). Budou schopni směle svědčit o úžasných změnách, ke kterým došlo v jejich vlastních životech, když na sebe vzali dílo pokání a odpuštění hříchů ve světle Pánovy pravdy. Jak je psáno v hebrejských písmech, „Jeruzalém bude nazýván městem pravdy“. ²⁶

Tarry ve městě Jeruzalém

49. A hle, posílám na vás zaslíbení svého Otce; ale seďte v městě Jeruzalémě, dokud neuvedete moc z výsosti.

50. A vyvedl je až do Betanie, pozdvihl ruce a požehnal jim.

51. A stalo se, když jim požehnal, [že] od nich ustoupil a byl vyzdvižen do nebe.

52. Poklonili se mu a vrátili se s velikou radostí do Jeruzaléma.

53. A byli neustále v chrámu a chválili a dobrořečili Bohu. Amen.

Učedníci ušli dlouhou cestu. Byli s Ježíšem tři roky; byli svědky Jeho mnoha zázraků a uzdravení; slyšeli Jeho promluvy a naslouchali Jeho podobenstvím; jedli s Ním a modlili se s Ním; byli svědky Jeho soudu a ukřižování; a viděli Ho v Jeho vzkříšené podobě. Přestože jejich víra často kolísala, byla stále silnější a jistější. Brzy vyrazí hlásat evangelium a vést druhé, ale prozatím budou muset zůstat v Jeruzalémě. Ježíš to vyjádřil takto: „Hle, posílám na vás zaslíbení svého Otce; ale zůstaňte ve městě Jeruzalémě, dokud nebudete vybaveni mocí shůry“ (Lukáš 24:49).

Již jsme poukázali na to, že příkaz „začít v Jeruzalémě“ naznačuje, že učedníci měli ještě co vykonat, než přenesli evangelium ostatním, zejména dílo pokání a odpuštění hříchů. Ale je toho víc. Jeruzalém byl centrem uctívání Boha a studia písem. Byl tam chrám; bylo tam kněžství; se tam slavily vysoké svátky. A tak zmínka o městě „Jeruzalém“ znamená studium Slova se specifickým zaměřením na to, jak by se mohlo vztahovat na člověka samotného.

Když Ježíš řekl učedníkům: „Zůstaňte v Jeruzalémě“, odkládá jejich širší misijní práci, dokud nedokážou hlouběji porozumět písmu a použít toto porozumění k vykonání díla pokání. Teprve pak budou „obdařeni mocí shůry“. Neboť bez správného porozumění Pánu a Jeho Slovu by nebyli schopni takovou moc přijmout. Než budou moci učit ostatní, musí se dozvědět o sobě; než budou moci skutečně milovat druhé, musí se naučit milovat. Než budou kázat evangelium, museli by mu dobře porozumět. To vše by bylo o rozvoji vyššího porozumění. Teprve pak budou připraveni přijmout „slib Otce a být obdařeni mocí shůry“. Nejprve musí znát pravdu, než ji budou moci chtít a udělat. ²⁷

Zajímavé je, že Matouš i Marek končí přímým pověřením „jít do celého světa činit učedníky ze všech národů“ (Matouš 28:19) a „kažte evangelium všemu stvoření“ (Marek 16:15). Ale když se dostaneme na konec Luka, je tu rozdíl. Nejprve mají „setrvat v Jeruzalémě“, dokud nebudou „obdařeni mocí shůry“ (Lukáš 24:49). To je jiné zaměření; je to apel na jinou úroveň mysli. Jak jsme poukázali na začátku tohoto evangelia, Lukáš se zaměřuje na způsob, jakým je Bůh přijímán v porozumění. Všimli jsme si, že první verš Luka začíná odkazem na „ty věci, kterým se s největší jistotou věří“; ve druhém verši čteme o „očitých svědcích“; ve třetím verši Luke mluví o tom, že měl „dokonalé porozumění“; a ve čtvrtém verši Luke říká, že tyto věci píše proto, aby jeho čtenář „mohl poznat jistotu těch věcí, ve kterých jste byli poučeni i>“ (Lukáš 1:1-4).

Všechny tyto termíny a fráze naznačují intelekt – vědění, myšlení a chápání lidské přirozenosti. Dokonce i úvodní scéna tohoto evangelia, popisující kněze, který v chrámu nabízí kadidlo, připomíná intelektuální stránku náboženství – život modlitby a uctívání, cílevědomou oddanost čtení, porozumění a vyučování v písmech. Proto je vhodné, že Lukáš končí tam, kde to začíná, nabádáním učedníkům, aby „setrvávali v Jeruzalémě“ – aby rozvinuli své porozumění nauce a naučili se ji aplikovat ve svém životě. .

V závěrečné scéně Lukášova evangelia vede Ježíš své učedníky do Bethany, kde „pozvedl ruce a požehnal jim“ (Lukáš 24:50). A i když jim žehná, je od nich oddělen a „nesen do nebe“ (Lukáš 24:51). Tato scéna, známá jako „Nanebevstoupení“, je pro učedníky nejvýznamnějším okamžikem. Tři roky si nebyli jisti Ježíšem, neznali rozsah jeho moci ani hloubku jeho lásky. Ale to je před vzkříšením. Nyní skutečně vědí. Ježíš pro ně již není učitelem náboženství ani světským Mesiášem; On je jejich Pán. V jejich mysli vystoupila myšlenka Ježíše. Čteme tedy, že „ho uctívali“ (Lukáš 24:52).

Potom udělají přesně to, co jim Ježíš přikázal. Jak je psáno: „S velikou radostí se vrátili do Jeruzaléma a byli neustále v chrámu a chválili a dobrořečili Bohu“ (Lukáš 24:52-53).

* * *

Evangelium podle Lukáše začíná a končí v chrámu. Více než kterékoli jiné evangelium se Lukáš zabývá otevřením porozumění. Když čteme radostný závěr, cítíme vzrušení učedníků, když se vracejí do chrámu a chválí a žehnají Boha. Zatímco toto je konec Lukáše, proces lidské regenerace nekončí v chrámu. Pravé náboženství zahrnuje více než vysoce vyvinuté chápání. Zahrnuje také ochotu žít podle tohoto chápání, tedy dělat Boží vůli, nejen ji poznat. To je to, co se myslí „slibem mého Otce“ a „obdařen mocí shůry“.

Je samozřejmě nutné, abychom nejprve otevřeli naše porozumění, abychom byli schopni porozumět písmům, činit pokání ze svých hříchů a zahájit proces reformace. V jistém smyslu je to naše „první narození“ – stejně jako Genesis začíná slovy: „Budiž světlo“ (Geneze 1:3). Musí ale následovat něco jiného. Při našem prvním narození se modlíme, aby naše mysl mohla být otevřena, abychom mohli porozumět písmům; v našem druhém narození se modlíme, aby se nám otevřela srdce, abychom mohli žít podle nich. A tak Evangelium podle Lukáše je záznamem toho, jak se v nás rodí nové porozumění. Je to první porod. "Otevřel jejich porozumění." Z toho tedy vyplývá, že další evangelium v božské řadě zaznamená ono další podstatné zrození, které v nás musí nastat: zrození nové vůle.

Pro podrobný popis toho, jak tento proces probíhá v každém lidském srdci a jak přijímáme „sílu shůry“, se nyní obracíme ke konečnému evangeliu – Evangeliu podle Jana.

Poznámky pod čarou:

324. And golden bowls full of incense, signifies confession from spiritual goods. This is evident from the signification of "golden bowls," which are also called "censers," and "incense pans," as being truths from good; for "bowls," like all containing vessels, signify truths, and "gold," of which they were made, signifies good, therefore "golden bowls" are truths from good. (That "vessels" signify truths, because truths serve good as recipient and containing vessels, see Arcana Coelestia 3068, 3079, 3316, 3318; also "the vessels of the altars," "of burnt offering," and "of incense," n. 9723, 9724; and that "gold" signifies good, above, n. 242 It is evident also from the signification of "incense," as being those things of worship that are done from spiritual good, or from the good of charity, and are therefore gratefully perceived. Such things are signified by "incense," because all things that are instituted in the Israelitish nation were representative of celestial and spiritual things; so also were the things relating to odor; things of pleasant odor represented pleasant perception, but those of unpleasant odor unpleasant perception. On this account incense was made of fragrant spices, myrrh, onycha, galbanum, and frankincense. Moreover, there is a correspondence between odor and perception, as can be seen from this, that in the spiritual world, where all things perceived by the senses correspond, the perceptive of good and truth is made sensible as fragrance from pleasant odors, and vice versa (respecting this see what is shown from experience, Arcana Coelestia 1514, 1517-1519, 1631, 4626, 4628, 4630, 4631, 5711-5717). From this it is that also in the common language of men, to smell means to perceive; for such expressions, like many others, have come into human discourse from correspondence; for the spirit of man is actually in the spiritual world, although man is not conscious of it. Moreover, the faculty of perception that man has, is what produces in his body the sense of smell, and this too from correspondence. But this is an arcanum that can with difficulty be credited, because it has been hitherto unknown. It is to be noted that this sweet smell or fragrance is produced by the good of love and charity, but by means of truth, not by good itself without truth, still less by means of the truth that is called truth of faith without good; for good without truth has nothing perceptive, neither has truth without good.

[2] "Incense" signifies those things of worship that are done from spiritual good, because spiritual good has its origin and existence from celestial good, which good is the good of love to the Lord from the Lord, and is therefore the very good of heaven, for that good is immediately from the Lord, and the Lord is with angels in that good as in what is His. This is even so far true that whether you say that the Lord is in them and they in the Lord, or that the Lord is with them in that good and they are in the Lord when in that good, it is the same. Spiritual good, which has its origin and existence from celestial good, is the good of charity towards the neighbor; worship from this good is what is signified by "incense." As all worship of the Lord comes from good, although through truths, and as there are two universal goods that make the heavens and distinguish them into two kingdoms, namely, celestial good, which is the good of love to the Lord, and spiritual good, which is the good of charity towards the neighbor, therefore with the sons of Israel there were two altars, one for burnt offerings, the other for incense-offerings; the altar of burnt offering signifying worship from the good of celestial love, and the altar of incense worship from the good of spiritual love; thence it is clear what was represented by "incense."

[3] That this is so can be seen from passages in the Word where the two are mentioned. As in Moses:

Thou shalt make an altar to burn incense upon; and thou shalt overlay it with pure gold, and thou shalt put it before the veil that is over the ark of the Testimony, before the mercy-seat. And Aaron shall burn thereon incense of spices every morning, when dressing the lamps he shall burn it, and in making the lamps to ascend between the evenings he shall burn it, a perpetual incense before Jehovah in your generations. Ye shall make no strange incense to ascend thereon, nor burnt-sacrifice, nor meal-offering, nor drink-offering (Exodus 30:1-10).

That this "altar," and the "burning incense" upon it, signified worship from spiritual good, is evident from its having been placed in the tent of meeting without the veil, where also were the lamps; and the tent signified the Lord's spiritual kingdom; while that part of the tent that was within the veil signified the Lord's celestial kingdom, as can be seen from what is shown in Arcana Coelestia 9457, 9481, 9485) respecting the tent, in which was the table for the bread of faces, and in which was the altar of incense and the lampstand, also respecting the ark, in which was the Testimony, and upon which was the mercy-seat (n. 9457, 9481, 9485, 10545). It is there shown that the things that were in the tent without the veil, namely, the lamp stand, the altar of incense, and the table for the bread, signified such things as are of the spiritual kingdom, all of which have reference to spiritual good and its truth. The "table, upon which was the bread of faces," signified the reception of celestial good in spiritual good (See n. 9527); the "lampstand" with the "lamps" signified the spiritual itself of that kingdom (n. 9548, 9551, 9556, 9561, 9572, 9783); the "altar of incense" signified worship from spiritual good; and because worship from spiritual good was signified by burning incense upon that altar, and the spiritual itself by the "lampstand," it was commanded that Aaron should burn incense upon it every morning and evening, when he dressed the lamps. (But these things are more fully explained in Arcana Coelestia 10176-10213, where these particulars are treated of.)

[4] And because spiritual good has its origin and existence from celestial good (as was said above), not only was that altar placed near the veil that was over the ark, but it was also commanded that when Aaron should make atonement for himself and for his house, he should bring the incense within the veil, which signified the influx, communication, and conjunction of celestial good and spiritual good. Of this it is written in Moses:

When Aaron shall make an atonement for himself and for his house he shall kill the bullock of the sin-offering; and he shall take a censer full of burning coals of fire from off the altar before Jehovah, and his hands full of the incense of spices, and he shall bring it within the veil, that he may put the incense upon the fire before Jehovah; and the cloud of the incense shall cover the mercy-seat that is upon the Testimony, that he die not (Leviticus 16:11-13).

That "he should take fire from off the altar of burnt-offering," and "should put incense upon the fire," signified that spiritual good, which is the good of charity, has existence and proceeds from celestial good, which is the good of love to the Lord (that the "fire of the altar" signified that good, see Arcana Coelestia 4489, 6314, 6832, 9714, and elsewhere). This is why the fire for burning incense was not taken from anywhere else than from the altar of burnt-offering. When Aaron made atonement for himself and his house he was to burn the incense within the veil because Aaron as chief priest represented the Lord in respect to the good of love, and by his functions he represented the things that proceed from that good, all of which relate to spiritual good; spiritual good, unless it is from celestial good, is not good; except for this Aaron's function could not have been from the Divine, or could not have represented anything of the Divine; and this is why Aaron was threatened with death unless he did as he was commanded.

[5] For the same reason also Nadab and Abihu, the sons of Aaron, were consumed by fire from heaven because they burnt incense from other fire than the fire of the altar of burnt-offering, which is offering worship from a love other than love to the Lord; respecting which it is thus written in Moses:

Nadab and Abihu, sons of Aaron, took each of them his censer and put strange fire therein, and laid incense thereon. Therefore fire went out from before Jehovah and devoured them, and they died, afterwards they were carried without the camp (Leviticus 10:1-5).

"They were carried without the camp" signified that their worship was not from heaven, because not from love to the Lord; for "the camp of the sons of Israel" represented heaven and the (See Arcana Coelestia 4236, 10038).

[6] Korah, Dathan, and Abiram, with their company, were swallowed up by the earth, although they took fire from the altar and burnt incense, because "their murmuring against Moses and Aaron" signified the profanation of the good of celestial love; for "Moses" and "Aaron" represented the Lord and "to murmur" (that is, to rebel) against the Lord and at the same time to perform holy offices, is profanation; but as they took the fire from the altar, that fire was cast out, and their censers were made into a covering for the altar; respecting which it is thus written in Moses:

Moses said to them that they should take fire and put it into their censers which was also done; but they were swallowed up (Numbers 16).

But afterwards it was commanded:

That they should gather up the censers, and scatter the fire hitherwards; and of the censers, which were of brass, they should make broad plates, a covering to the altar, because they had been sanctified (Numbers 16:37-38).

The censers had been sanctified by the "fire of the altar," which signified Divine celestial love.

[7] Because spiritual good, which is the good of charity towards the neighbor, derives its essence and soul from celestial good, which is the good of love to the Lord, therefore also "frankincense," which signifies spiritual good, was put upon the "bread of faces," which signified celestial good; as can be seen from these words in Moses:

And frankincense shall be put upon the bread of faces which is upon the table in the tent of meeting, that the bread may be for a memorial (Leviticus 24:7).

"That the bread may be for a memorial" signifies that the Lord may receive and give heed; for all worship of the Lord which is truly worship comes from celestial good through spiritual good; for spiritual good, which is charity towards the neighbor, is an effect of celestial good, for charity towards the neighbor is the performance of uses, and living a moral life from a heavenly origin (respecting which see Heaven and Hell 390, 484, 529, 530-535; and The Doctrine of the New Jerusalem 84-107), this, therefore, is spiritual good; while celestial good is looking to the Lord and acknowledging that every good and truth is from Him, and that from man, or from what is man's own, there is nothing but evil.

[8] That the incense was to be burned from no other fire than the fire of the altar of burnt-offering, which signified celestial good, which is the good of love to the Lord, is also evident from other passages, as in Moses:

When the congregation murmured against Moses and Aaron, and were attacked by the plague, then Aaron took fire from the altar, and put it in a censer, and placed incense on it, and he ran into the midst of them; and the plague was stayed (Numbers 16:41, 46-48, and also in Revelation 8:3-5).

[9] That "incense" and "frankincense" signify spiritual good, and "burning incense" worship acceptable because of that good, and therefore hearing and reception by the Lord, can be seen from the following.

In Isaiah:

A troop of camels shall cover thee, the dromedaries of Midian and of Ephah; all they from Sheba shall come; they shall bring gold and frankincense; and they shall proclaim the praises of Jehovah (Isaiah 60:6).

Here the Lord's coming is treated of; the "troop of camels" and the "dromedaries of Midian and Ephah" signify the knowledges of truth and good in abundance; "all they from Sheba shall come" signifies from the knowledges of genuine truth and good (that "Sheba" signified such knowledges, see Arcana Coelestia 1171, 3240); "gold and frankincense," which they shall bring, signify worship from spiritual good that is from celestial good; "gold" signifying celestial good, and "frankincense" spiritual good. Because worship from these is signified it is said, "and they shall proclaim the praises of Jehovah;" "proclaiming the praises of Jehovah" signifying the proclamation of good tidings respecting the Lord, and worship of Him.

[10] In Matthew:

The wise men from the east opened their treasures, and offered gifts to the newborn Lord, gold, frankincense, and myrrh (Matthew 2:11).

"The wise men from the east" also signified those who are in the knowledges of truth and good; the worship of such from celestial good, spiritual good, and natural good is signified by "they offered gold, frankincense, and myrrh;" for "gold" signifies celestial good, "frankincense" spiritual good, and "myrrh" natural good. That these had such a signification was still known to many in the east, therefore they were also called "sons of the east," by whom in the Word those who are in the knowledges of truth and good are meant (See Arcana Coelestia 3249, 3762), for the knowledge of correspondences had remained among them; therefore that they might testify their joy of heart they offered such things as signified every good from first to last; and this is what was predicted in Isaiah, that they "were to come from Sheba, and bring gold and frankincense, and proclaim the praises of Jehovah" (of which just above).

[11] In Malachi:

From the rising of the sun even unto its going down My name shall be great among the nations; and in every place incense shall be offered unto My name, and a clean meal offering (Malachi 1:11).

"From the rising of the sun even unto its going down My name shall be great among the nations" signifies that the church and worship of the Lord shall be everywhere with those who are in good; "from the rising of the sun to its going down" signifying every place where there is good; "My name shall be great" signifying the acknowledgment and worship of the Lord; and "nations" signifying those who are in good; "incense shall be offered unto My name, and a clean meal offering" signifies the worship of the Lord from spiritual good, which is the good of charity towards the neighbor, and from celestial good, which is the good of love to the Lord; worship from spiritual good is signified by "incense offering," and from celestial good by "meal offering." (That a "meal offering" signifies that good, see Arcana Coelestia 4581, 10079, 10137)

[12] "Incense" and "meal-offering" have a like signification in David:

Give ear unto my voice when I call unto Thee. Let my prayers be accepted as incense before Thee; the lifting up of my hands as the evening meal-offering (Psalms 141:1, 2).

And in Isaiah:

Thou hast brought to Me the small cattle of thy burnt-offerings, and thou hast not honored Me with thy sacrifices. I have not made thee to serve by a meal-offering, nor wearied thee by frankincense (Isaiah 43:23).

As all worship of the Lord comes from spiritual good that is from celestial good, therefore the two, "meal-offering" and "frankincense" are mentioned separately in the letter, yet in the internal or spiritual sense they are to be understood conjointly, but the one from the other.

[13] So in Jeremiah:

They shall come from the cities of Judah, and from the circuits of Jerusalem, bringing burnt-offering and sacrifice, and meal-offering and frankincense (Jeremiah 17:26).

Here "Judah" and "Jerusalem" do not mean Judah and Jerusalem, but the Lord's church, which is in the good of love and in the doctrine of charity therefrom; worship from these is signified by "burnt-offering and sacrifice," also by "meal-offering and frankincense."

[14] Because "meal-offering" signified the good of celestial love, and "frankincense" the good of spiritual love, upon the meal-offering of fine flour were put oil and frankincense, as appears in Moses:

When a soul would offer the offering of a meal-offering unto Jehovah, fine flour shall be his offering, upon which he shall pour oil, and shall put upon it frankincense; and the priest shall take out of it his handful of the fine flour and of the oil thereof, with all the frankincense thereof, and he shall burn it for a memorial upon the altar (Leviticus 2:1-2).

This meal-offering was instituted because "fine flour" signifies genuine truth (See Arcana Coelestia 9995); and since this truth is from good, namely, from celestial good, and from consequent spiritual good, "oil and frankincense" were put upon it; "oil" signifying the good of celestial love, and "frankincense" the good of spiritual love; in the internal sense, the one from the other. There were also other kinds of meal-offerings that were prepared with oil that had a like signification.

[15] In Ezekiel:

Thou hast taken the garments of thy embroidery, and hast covered the images of the male, with which thou didst commit whoredom; and didst set My oil and My incense before them (Ezekiel 16:18-19).

This is said of Jerusalem, which signifies the church in respect to doctrine, here doctrine altogether perverted. The "images of the male," which "she covered with the garments of her embroidery, and with which she committed whoredom," signify the falsities that they made, by perverse interpretations, to appear as truths, thus they signify falsified truths, "garments of embroidery" meaning the knowledges of truth from the Word, and "to commit whoredom" meaning to falsify; to set My oil and My incense before them" signifies to adulterate both the good of celestial love and the good of spiritual love; and these are adulterated when the Word is applied to the loves of self and of the world.

[16] In Moses:

They shall teach Jacob Thy judgments, and Israel Thy law; they shall put incense in Thy nostrils, and a burnt-offering upon Thine altar (Deuteronomy 33:10).

This is the prophecy of Moses respecting Levi, by whom the priesthood is signified, and because the priesthood was representative of the Lord in respect to the good of love, both celestial and spiritual, therefore it is said, "they shall put incense in Thy nostrils, and a burnt-offering upon Thine altar;" "incense" signifying worship from spiritual good, and "burnt offering upon the altar" worship from celestial good; "in the nostrils" signifying to the perception.

[17] In David:

I will go into Thy house with burnt-offerings; I will pay my vows unto Thee. I will offer unto Thee burnt-offerings of fatlings, rams with incense (Psalms 66:13, 15).

"To offer burnt-offerings of fatlings" signifies worship from the good of celestial love; "to offer rams with incense" signifies worship from the good of spiritual love; "incense" and "ram" signifying that good.

[18] In Revelation:

Another angel came and stood at the altar, having a golden censer; and there was given unto him much incense, that he might offer it with the prayers of all the saints upon the golden altar that was before the throne. And the smoke of the incense, with the prayers of the saints, went up out of the angel's hand before God. Afterwards the angel took the censer and filled it with the fire of the altar and cast it into the earth (Revelation 8:3-5).

What this means will be told in the explanation of these words in what follows; here it need merely be said that "incense" signifies worship from spiritual good, which is the good of charity toward the neighbor. Such worship is signified also by "the prayers of the saints;" it is therefore said "that there was given unto him much incense, that he might offer it with prayers of the saints;" and then that "the smoke of the incense, with the prayers of the saints, went up before God." That the "prayers of the saints" signify worship from spiritual good will be seen in the next paragraph, so also what is meant by worship from spiritual good, or from the good of charity.

[19] In Isaiah:

A people that provoke Me to anger continually before My faces; that sacrifice in gardens, and burn incense upon bricks (Isaiah 65:3).

Here "sacrificing" and "burning incense" have the contrary signification, namely, worship from the falsities of doctrine that are from self-intelligence; "gardens" signify intelligence, here self-intelligence, and "bricks" falsities therefrom; "to sacrifice" and "to burn incense" signify worship. (That the ancients held Divine worship in gardens and groves in accordance with the significations of the trees therein, but that this was forbidden among the Israelitish nation, lest they should frame to themselves a worship from the selfhood [ex proprio], see n. 2722, 4552)

[20] In Hosea:

They sacrifice upon the tops of the mountains, and burn incense upon the hills, under the oak, and the poplar, and the terebinth, because the shadow thereof is good, therefore your daughters commit whoredom, and your daughters-in-law commit adultery Hosea 4:13).

This describes worship from the love of self and from the love of the world, and from the falsities of doctrine therefrom; worship from the love of self is meant by "sacrificing upon the tops of the mountains;" worship from the love of the world, by "burning incense upon the hills;" and worship from the falsities of doctrine, by "sacrificing and burning incense under the oak, the poplar, and the terebinth;" the "top of the mountains" signifying celestial love, here the love of self; "hills" spiritual love, here, the love of the world; for the love of self is the contrary of celestial love, and the love of the world is the contrary of spiritual love; "the oak, the poplar, and the terebinth," signify the lowest goods of truth and truths of good of the natural man, here the evils of falsity and the falsities of its evil; "because the shadow thereof is good" signifies complacence; the falsifications of spiritual good therefrom are signified by "therefore your daughters commit whoredom," and the adulteration of celestial good by "your daughters-in-law commit adultery."

[21] In Jeremiah:

[According to] the number of thy cities were thy gods, O Judah; and according to the number [of the streets] of Jerusalem have ye set up altars, altars to burn incense unto Baal (Jeremiah 11:13, 17).

"Cities" here do not mean cities, nor "gods" gods, nor the "streets of Jerusalem" streets there; but "cities" signify the doctrinals of falsity; "gods" the falsities themselves; and the streets of Jerusalem the falsities of the doctrine of the church. "To set up altars, altars to burn incense unto Baal," signifies worship from the love of self and from the love of the world (as above). This nation did set up altars and burn incense to Baal; but as all things of their worship were representative, the things that were done according to the statutes were representative of things celestial and spiritual; consequently the things that were done contrary to the statutes were representative of things infernal; therefore by "altars set up to the gods," and by "incense offered to Baal," these contrary things are signified.

[22] In the same:

I will speak with them judgments upon all their evil, in that they have forsaken Me and have burned incense to other gods, and have bowed themselves down to the works of their own hands (Jeremiah 1:16).

"To burn incense to other gods," and "to bow themselves down to the works of their own hands," signifies worship from the falsities that are from self-intelligence; "other gods" meaning falsities, and the "works of their own hands" what is from self-intelligence.

[23] The like is signified by:

Burning incense to gods (Jeremiah 11:12; 44:3, 5, 8, 15, 18);

Likewise burning incense to graven images (Hosea 11:2);

And burning incense to vanity (Jeremiah 18:15);

The like as above is signified by burning incense to Baal (Jeremiah 7:9; Hosea 2:13);

Likewise by burning incense to Melecheth, or the queen of the heavens (Jeremiah 44:17-19, 21, 25).

"Melecheth of the heavens" signifies falsities in the whole complex.

[24] Moreover, "burning incense" signifies those things of worship that are perceived as grateful, and "incense" signifies spiritual good, because all things that were instituted in the Israelitish nation were representative of things celestial and spiritual; for the church with them was not as the church at this day, which is internal, but it was external; and the externals represented and thus signified the internal things of the church, such as were disclosed by the Lord in the Word of the New Testament; for this reason their church was called a representative church. The externals of that church consisted of such things in the world of nature as corresponded to the affections of good and truth in the spiritual world; consequently when those who were of that church were in externals in respect to worship, those who were in the spiritual world, that is, in heaven, were in the internals, and conjoined themselves with those who were in externals; it was in this way that heaven at that time made one with the men on the earth.

[25] From this it can be seen why there was a table for the bread in the tent of meeting, and why there was a lampstand with lamps, and an altar for incense. For "bread" represented and thence signified the good of love proceeding from the Lord, or celestial good; the "lampstand with lamps" represented and thence signified spiritual good and truth; and "incense" represented and thence signified worship; and because all Divine worship that is perceived as grateful is from spiritual good, therefore that good was signified by "incense." In order that this gratification might be represented the incense was made from fragrant spices, and this also from correspondence; for fragrant odors correspond to the pleasantnesses and delights that are in the thoughts and perceptions from the joy of spiritual love. For this reason incense corresponded to such things as are received as grateful by the Lord and perceived as grateful by angels. This gratification is solely from spiritual good, or from the good of charity towards the neighbor; for this good is celestial good, which is the good of love to the Lord in effect; for celestial good, which is the good of love to the Lord, is brought into effect solely through spiritual good, which is the good of charity toward the neighbor; consequently to be in this good and to exercise it is to love and worship the Lord. (What charity toward the neighbor is, and what it is to exercise it, see in The Doctrine of the New Jerusalem 84-107.)

[26] As the "oil" by which anointings were made signified celestial good or the good of love to the Lord, and "incense" signified spiritual good, or the good of charity towards the neighbor, and as the latter is from the former (as was said above), therefore in Exodus (chapter 30) the preparation of the anointing oil is first treated of, and immediately afterwards the preparation of the incense; the preparation of the anointing oil from verse 23 to 33, and the preparation of the incense from verse 34 to 38. And as the incense-offering is here treated of I will quote what is there commanded regarding the preparation of incense, namely:

Take unto thee fragrant spices, stacte, onycha, and galbanum; fragrant spices and pure frankincense, like quantity with like quantity shall it be. And thou shalt make it an incense, a perfume the work of the perfumer, salted, pure, holy; and thou shalt beat some of it very small, and put of it before the Testimony of the Tent of meeting, where I will meet thee; it shall be unto you the holy of holies. And the incense that thou makest ye shall not make in its quality for yourselves; it shall be unto thee holy to Jehovah. The man who shall make like unto it to smell thereof shall be cut off from his peoples (Exodus 30:34-38).

(But what these particulars signify, see Arcana Coelestia 10289-10310, where they are explained consecutively.) Here it may be said merely that frankincense was the primary ingredient, and the other three were added for the sake of their odor; therefore it is said of the frankincense, that "a like quantity with a like quantity it shall be," or as much of one as of the other; in like manner as with the anointing oil, in which the oil of the olive was the primary ingredient, and the other things in it were significative (Exodus 30:23-33). From this it is clear why frankincense has the same signification as incense when compounded, namely spiritual good.

[27] As the fragrances pertaining to odor correspond to spiritual pleasantnesses, or to the pleasantnesses arising from spiritual good, so also what is received by the Lord as most grateful is called an:

Odor of rest (Exodus 29:18, 25, 41; Leviticus 1:9, 13, 17; 2:2, 9, 12; 3:5; 4:31; 6:15, 21; 8:28; 23:8, 13, 18; Numbers 15:3; 28:6, 8, 13; 29:2, 6, 8, 13, 36).

In Ezekiel:

By the odor of rest I will be pleased with you (Ezekiel 20:41).

In Moses:

If ye will not walk in My precepts, but will go contrary to Me, I will not smell the odor of your rest (Leviticus 26:27, 31).

And in Hosea:

His branches shall spread, and he shall be as the honor of the olive, and his odor as that of Lebanon (Hosea 14:6).

This is said of Israel; "the honor of the olive" signifies celestial good, and "the odor of Lebanon" spiritual good, from its gratefulness. (That "honor" is predicated of celestial good, see above, n. 288; that the "olive" also signifies that good, see Arcana Coelestia 9277, 10261; that "odor" signifies what is perceived as grateful according to the quality of love and faith, n. 1514-1519, 3577, 4624-4634, 4748, 5621, 10292; that the "odor of rest" signifies the perceptive of peace, n. 925, 10054; what this is see in the work on Heaven and Hell 284-290.)